Sv. Tomáš Akvinský tvrdí, že nejvyšším cílem lidského života je poznávat pravdu. Když se řeholník vzdává majetku, aby se mohl oddat studiu a kontemplaci, směřuje dokonce k vznešenějšímu cíli, než je pomoc chudým. To byla Tomášova odpověď na kritiku nově vzniklých řeholních řádů dominikánů a františkánů, že jejich slib chudoby je v rozporu s láskou a milosrdenstvím, protože nejsou schopni pomáhat chudým.
Tomášova odpověď nás zneklidňuje i dnes. Na teoretické rovině bychom snad ještě byli ochotni připustit, že poznávání pravdy je skutečně důležité. Vždyť to zní tak hezky – kdo by nechtěl poznávat pravdu? Jakmile však z tohoto tvrzení začneme vyvozovat důsledky, nějak se začínáme kroutit.
Kdy naposledy slyšel někdo mluvit o školním vzdělávání jako o místě, kde se má v první řadě učit poznávat pravdu? Neslyšíme stále mnohem více o tom, jak je nezbytné, aby studenti uspěli na pracovním trhu? A to přesto, že dnes více než kdykoli předtím slýcháme ze všech stran, jak je důležité bojovat proti hoaxům a dezinformacím a rozvíjet kritické myšlení. Nejsme ochotni zdůrazňovat potřebu poznávat pravdu, a vůbec ne potřebu podle této pravdy žít. Ale proč nás tak zneklidňuje tvrzení, že pravda existuje, že ji lze poznávat a pojmenovávat, a že je dokonce nejvyšším cílem lidského života?
Jedním z vysvětlení je, že v naší kultuře nabývá na síle názor, že objektivní pravda neexistuje. Pravda je relativní vzhledem k subjektu, který ji poznává. Já mám svou pravdu a ty máš svou. To je dnes častá odpověď, když se debata stočí k otázkám o podstatě člověka a jeho jednání.
Skeptický postoj k pravdě však není novým fenoménem. Lze jej vystopovat až do starověkého Řecka. Prvním systematickým skeptikem byl Pyrrhón z Élidy, jehož myšlení se nám dochovalo v dílech jeho následovníka, filozofa a lékaře Sexta Empirika. Pro pyrrhónský skepticismus je příznačné odmítnutí možnosti dospět k objektivnímu poznání reality. Zastává názor, že vše je klamné a člověk není schopen za smyslovými vjemy poznat podstatu věcí. Skeptik tvrdí, že proti všemu existuje protiargument, vše lze zpochybnit, a proto je nevyhnutelné zdržet se úsudku.
Aristotelés ve své Metafyzice ukazuje, v čem spočívá problém takového postoje. Člověka zastávajícího skeptickou pozici přirovnává k rostlině. Skeptik nemůže nic tvrdit ani nic konat. Konzistentní skeptik totiž musí zpochybnit i tvrzení o logických zásadách myšlení, tedy i zákon sporu. Tento zákon říká, že totéž nemůže zároveň být i nebýt. Například nemůže být zároveň pravdivé tvrzení, že každá lež je špatná, i tvrzení, že každá lež špatná není. Jedno z těchto tvrzení musí být nevyhnutelně mylné. Podle Aristotela má osoba, která chce zpochybnit zákon sporu, v zásadě tři možnosti.
První možností je zdržet se jakéhokoli tvrzení. Netvrdí-li se však nic, není ani s čím polemizovat. Taková osoba je jako rostlina – nic nikomu neříká, ani sobě samé.
Druhou možností skeptika je připustit, že i on sám něco o realitě tvrdí. Může však říci, že jeho tvrzení nic neznamenají, jsou to jen slova bez obsahu. Pokud ale jeho výroky nic neznamenají, nemají tato tvrzení v mezilidské komunikaci opět žádný smysl a takový člověk jako by mlčel.
Nakonec skeptik může připustit, že jeho slova a výroky mají nějaký význam. To však znamená, že i skeptik alespoň o něčem tvrdí, že je to pravdivé – čímž sám odporuje svému výchozímu postoji, totiž že vše je klamné a realita není poznatelná. Takový skeptik vyvrací sám sebe.
Aristotelés ještě dodává, že i kdyby někdo zastával skeptické pozice a tvrdil, že všechny výroky mohou být stejně pravdivé i nepravdivé, určitě neexistuje člověk, který by podle nich konzistentně žil. Znamenalo by to totiž, že by člověk pokládal za stejně dobré vyhnout se jámě či propasti jako do ní spadnout. Anebo by pokládal za stejně dobré a žádoucí postavit svůj dům z betonu nebo z kartonu. Nikdo takto nežije.
Říká-li tedy někdo, že pravda neexistuje, podobá se rostlině, která nic neříká a nic nekoná. Taková pozice není obhajitelná teoreticky, ani uskutečnitelná v praxi.
Pak to ale znamená, že pravda existuje – a nejen ve fyzice či chemii, ale i v otázkách týkajících se hodnocení lidského jednání. O to více tak dává smysl i Tomášovo tvrzení, že nejvznešenějším cílem člověka je poznávat pravdu a oddávat se kontemplaci.
Autor je ředitel Univerzitního kolegia Antona Neuwirtha v Ivance u Dunaje.
Chcete vědět více o Univerzitním kolégiu, které nabízí formační program i pro vysokoškoláky z Čech? Podrobnosti zde: Kolégium Antona Neuwirtha
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
