Nedávný útok prezidenta Trumpa na papeže Lva XIV. vyvolal v některých kruzích i mezi křesťany nemalé překvapení. Z určitého historického pohledu však tento krok nebyl až tolik nečekaný. Ve skutečnosti šlo o moment, který se v Trumpově kariéře, jenž se tak pozoruhodně podobá kariéře Jindřicha VIII., dal očekávat už dávno.
Ačkoli je mezi nimi půl tisíciletí a působí v naprosto odlišných světech a podmínkách, jsou si král a prezident přesto podivuhodně podobní – včetně svých sporů s papežem. Vzhledem k tomu, že se hromadí důkazy o platnosti této analogie, stojí za to zvážit, jaké poznatky by nám Jindřichovo kralování mohlo přinést ohledně predikce toho, co nás čeká s Trumpem v nadcházejících letech.
Srovnání těchto dvou osobností není úplně novým nápadem, přesto nabývá hlubšího významu právě nyní, když Trump překročil další nové milníky ve svém vládnutí. Na osobní úrovni je podobnost s Jindřichem VIII. již dlouho zřejmá, neboť anglický monarcha představuje podobně charismatickou, neskladnou osobnost, které je všude plno, osobnost s drahým vkusem, pokud jde o životní styl, budovy a vybavení – a zejména s extrémní představou o vlastní velikosti a sebevědomí.
Jindřich tvrdil, že pochází z rodu Konstantina Velikého a krále Artuše, Trump se staví ještě výše – podle svých nedávných příspěvků na sociálních sítích se nejspíš řadí na stejnou úroveň jako Ježíš. Když se snažil vykroutit z kauzy kolem „ježíšovského“ memu, Trump naznačil, že také dokáže uzdravovat lidi, zřejmě podobně jako lékař, avšak s pomocí sil jiného řádu. I v tom se podobá králi Jindřichovi, který se také holedbal, že disponuje „královským dotykem“, jež slibuje božské uzdravení.
Snaha o okázalost a také používání hyperbolického jazyka, plného nadsázky a emocí, je opět nápadnou společnou vlastností obou postav. Mnohé z toho, čím si dnes historikové Jindřicha připomínají – jako například „Pole zlatého plátna“, diplomatický summit v roce 1520, jež se stal gigantickou přehlídkou bohatství či jeho palác Nonsuch („Žádný-jiný-takový“) – se svou hodnotou a duchem, byť ne nutně vkusem – vyrovnají Trumpově zlaté okázalosti a jeho rétorice typu „nic se tomu nevyrovná“, ať už jde o nový taneční sál v Bílém domě, nebo o bombardéry amerického letectva.
Pak je tu řada menších detailů, jako je využívání sportu a atletiky k posílení vlastního politického image. Jindřich byl v mládí skutečným sportovcem, měl rád rytířské turnaje, lov, tenis a další sporty; zatímco Trump, kromě golfu nijak nesportující, se kvůli show velmi rád ukazoval ve spojení se sportovci a jejich výkony.
V záležitostech státu jsou historické paralely opět zřejmé. Jindřich rozšířil královskou moc a vládl jako silný, ba autoritářský monarcha – věřil v božské právo králů – a řídil stále více centralizovanou, personalizovanou „vládu“. S přihlédnutím k odlišným procedurálním okolnostem neexistuje v těchto bodech téměř žádný zásadní rozdíl, pokud jde o amerického prezidenta. A stejně jako Jindřich, který se vzbouřil proti nadnárodní autoritě papežství, i Trump odmítá neblahý vliv nadnárodních institucí, včetně OSN, a globalismus, ztělesňovaný liberální davoskou smetánkou.
V Jindřichově době samozřejmě existoval také skutečný královský dvůr, zatímco jeho klíčová rozhodnutí se přijímala ve stále užší Tajné radě. Soudě podle chování lidí v okolí prezidenta, zdá se, že také dnešní Bílý dům tvoří spíše moderní ekvivalenty patolízalských dvořanů, než výkvět veřejných služebníků, přičemž za klíčová politická rozhodnutí odpovídá úzký, a ne vždy zcela jasný okruh lidí.
„Styl řízení“ obou vládců se také jeví jako pozoruhodně podobný. Jindřich VIII. nemilosrdně střídá dlouhou řadu ministrů a poradců – od kardinála Wolseye po Thomase Cromwella –, kteří bývali občas v okamžiku propouštěni, nemluvě o mnoha popravených za zradu nebo kacířství. Trump se sice neuchyluje k popravám, jinak je ale dobře známý tím, že propouští i své blízké spolupracovníky a obrací se proti nim rychle a nečekaně, podobně jako Jindřich.
Pak jsou tu paralely v politice. Výstižnou je skutečnost, že Jindřich založil Královské námořnictvo, které se zapsalo do vojenské historie. Trump založil Americké vesmírné síly, které budou mít pravděpodobně přinejmenším stejně velký vliv na globální dění a budoucnost lidstva na Zemi i mimo ni. Král vyvinul značné úsilí k opevnění jižního pobřeží věžemi a pevnostmi proti zahraniční (francouzské) invazi. Prezident postavil svou velkou zeď na jižní hranici, aby odrazil „vetřelce“ v podobě nelegálních migrantů.
Dalším politickým instinktem, který oba sdílejí, je snaha o rozšíření geografického dosahu „národní“ autority. Jindřich formálně připojil Wales k Anglii a zapojil se do „Rough Wooing“ (drsného dvoření) vůči Skotsku – dlouholeté války nízké intenzity, jejímž cílem bylo vnutit dynastickou unii severnímu sousedovi. I Trump má plány směrem na sever, na Kanadu a Grónsko. A zatímco v hospodářské politice Jindřich plnil své pokladny penězi ze zrušených klášterů, Trump používá dluh (tedy tisk peněz) a rozsáhlá cla k financování části svých výdajů.
V oblasti vojenství se až donedávna zdálo, že zde se tyto dvě historické osobnosti liší nejvíce. Jindřich proslul svou touhou získat slávu na bojišti a považoval se za válečníka – ačkoli jeho zdroje často brzdily jeho ambice. Trumpovi naopak, ač je velkým zastáncem silné americké armády, vždy chyběl osobní zájem o vojenské úspěchy a rétoricky vždy vystupoval proti válce jako nástroji politiky.
Nyní Trump čelí největší mezinárodní zkoušce své prezidentské kariéry, válce s Íránem. To, co vypadá jako úplný obrat v jednom z nejdůležitějších politických princip, tedy že je velmi špatný nápad začínat války, zejména na Blízkém východě –, lze ve skutečnosti interpretovat jako konečné uvolnění Trumpova vnitřního „instinktu Jindřicha VIII.“
Možná to není odchylka od jeho dlouhodobých principů, ale korekce dlouhodobého odklonu od té úzké paralely s králem Jindřichem, která zdá se tak výrazně definuje Trumpův politický život.
Pokud by tomu tak bylo, co můžeme od íránského dobrodružství očekávat na základě „jindřichovských“ paralel?
Jindřich podnikl na sklonku své kariéry v roce 1544 velkou válečnou kampaň – stejně jako to nyní dělá Trump.
Jindřich tenkrát zahájil válku proti Francouzům ve spojení s císařskými vojsky Karla V. s cílem dobýt Boulogne. Trump zaútočil na Írán po boku mocného Izraele vedeného Benjaminem Netanjahuem. Král shromáždil jednu z největších anglických armád té doby, podporovanou velkou flotilou a těžkým obléhacím dělostřelectvem; Trump rovněž soustředil v Perském zálivu masivní americké vojenské síly v rozsahu, jaký nebyl od irácké války k vidění.
Jak Boulogne, tak Írán byly vystaveny intenzivnímu bombardování, přičemž Angličané – a o 500 let později i Američané – vynaložili obrovské množství vojenského materiálu a munice. Jindřich nakonec město dobyl, ale vzhledem k vyčerpání armády a enormním ekonomickým nákladům války nebyl schopen v dalším tažení pokračovat. O dva roky později byl podepsán mír, přičemž Jindřich souhlasil, že po osmi letech vrátí Boulogne Francouzům.
Bylo to pomíjivé vítězství a celkově vzato prakticky zbytečná a zničující kampaň, která nijak neomezila francouzskou moc. Jindřich zemřel rok poté a jeho království se propadlo do frakčních sporů. Nakonec na trůn nastoupila Alžběta I., poslední z Tudorovců. Její panování je dnes připomínáno jako „zlatý věk“ a nasměrovalo Anglii na cestu k imperiální velikosti.
Vzhledem k tomu, jak velmi se Trumpova dosavadní kariéra podobá osudu Jindřicha VIII., můžeme si nyní dovolit téměř s jistotou tipovat, jak tento příběh skončí a jaké možnosti pro budoucnost otevře.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
