Generál Petr Pavel je znovu v centru dění. Bývalý náčelník generálního štábu a šéf vojenského výboru NATO rozjel akci na očistu své minulosti. Zveřejnil své kádrové materiály z předlistopadové doby a jeho tým se následně zeptal tří historiků, jak hodnotí jeho předlistopadovou minulost. Zatímco Eduard Stehlík a Radovan Schovánek se vyjádřili v zásadě příznivě, Petr Blažek kriticky. Oldřich Tichý v Reflexu se pak do generála přímo obul.
„Pavel byl nejprve příslušníkem výsadkové brigády, kam byli přednostně přijímáni prověření a k režimu zcela loajální vojáci. A později nastoupil dokonce k vojenské rozvědce. Rozumějte mezi vojenské špióny. Na samý hrot meče, jímž měl socialismus zničit zlé ‚západní imperialisty’“, píše Tichý s tím, že takový člověk na Hrad nepatří. To je zjevná narážka na Pavlovy ani příliš neskrývané ambice kandidovat v prezidentských volbách.
Konformní nebo nepřijatelný?
Podle vojenského historik Eduarda Stehlíka „v personální dokumentaci Petra Pavla není nic, co by dokazovalo jeho nadstandardní oddanost vůči komunistickému zřízení či ideologii“. Někdejší historik Ústavu pro studium komunistických režimů Radek Schovánek uvádí, že dokumenty o Petru Pavlovi „odpovídají tehdejším normám. Ze spisů vyplývá, že jednal a vyjadřoval se konformně s tím, co se od důstojníka ČSLA očekávalo“. Petr Blažek nebyl tak mírný: „Předlistopadová minulost pana Petra Pavla je z mého pohledu zásadní překážkou pro jeho možnou kandidaturu na prezidenta republiky. Nemohu s ohledem na povahu tehdejšího režimu podporovat jakéhokoliv bývalého člena KSČ a příslušníka předlistopadové vojenské rozvědky na tento nejvyšší post v české politice. Spojení Nikomu jsem neublížil, je morálně nepřijatelné, každý člen zločinecké organizace nese svůj – byť třeba malý – díl viny. A zde se jedná o příslušníka armády a vojenské rozvědky.“
Já si také nejsem jistý, zda by byl generál Pavel dobrým prezidentem. Přece jen by mě zajímaly i názory na něco jiného, než na Rusko a Čínu. A mám také obavu, že lidé, kteří se politikou nezabývali, mají obvykle tendenci přebírat názory těch, kteří je nejvíce „oprašují“. Což v případě Petra Pavla vede k podezření, že bude, řekněme…, dosti eurokonformní, co se týká kdejakého nápadu z Bruselu. Co si myslí o omezování legálního držení zbraní? O evropském zeleném údělu, který zásadně přenastaví naše ekonomiky? O míře zdanění? O způsobu boje s pandemií? O omezování motorových vozidel? O „manželství LGBTIQ…“ a náhradním mateřství? Nevíme…
Špión to nebyl…
Ale přesto přese všechno si nemyslím, že by ho jeho minulost měla diskvalifikovat z prezidentského klání. Alespoň v jedné terminologické věci buďme fér. Nebyl rozvědčíkem, špiónem ani „kontrášem“ alias členem vojenského zpravodajství (lidově – a nepřesně – „kontrášů“). Byl průzkumník výsadkář, který od roku 1988 studoval speciální školu Generálního štábu ČSLA – studijní obor vojenské zpravodajství. To je ovšem navazující obor průzkumného oboru, po jeho absolvování se člověk stává vojskovým zpravodajcem, nikoliv vojenským zpravodajcem. To je zdánlivě malý, ale ve skutečnosti velký rozdíl. Asi jako mezi dopravním policistou a tajným policistou. Vojskový zpravodajec je součástí štábu každé jednotky a zjišťuje (jednoduše řečeno) kolik má nepřítel naproti nim tanků a kanónů a kde má zákopy. Vojenské zpravodajství se věnuje i kontrašpionáži (kam patřilo i za komunistů hlídání politické důvěryhodnosti a dnes třeba to, zda jste nebyl v patnácti na skinheadském koncertě) a skutečné špionáži. Tam Petr Pavel v době vlády komunistů nikdy nebyl.
A ano, generál Pavel si sám trochu nadělal do bot tvrzením, že do KSČ vstoupil v době perestrojky s nadějí na vnitřní reformy. Jednak přihlášku podal už v roce 1983 a do strany byl přijat v roce 1985 těsně přes Gorbačovovým nástupem a jeho vyhlášením perestrojky a glasnosti. A jednak se mi zdá krajně nepravděpodobné, že by mladý důstojník ČSLA z komunistické rodiny doufal v nějaké reformy. Kdyby normálně řekl, že prostě chtěl být výsadkář a jinak to nešlo, člověk by to spíše pochopil.
Členství v KSČ bych mu totiž nevyčítal. Ještě jsem v armádě zažil dost důstojníků, kteří nastupovali před listopadem a oni opravdu žili v jiném vesmíru. Nevěděli o procesech, nevěděli ani o letcích z Anglie. Pokud byl navíc Petr Pavel z důstojnické rodiny (otec byl členem Vojenského zpravodajství, kde měl na starost elektronický průzkum zahraničních armád), byla pravděpodobnost, že se dozví něco mimo oficiální komunistické kanály ještě o dost menší. To nebyly rodiny, kde se poslouchala Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, kde byly schované časopisy z „osmašedesátého“ a kde někdo z rodiny v padesátých letech „seděl“. Ano, člověku z jiných poměrů se to skoro nechce věřit, ale je to tak…
Ani husita, ani partyzán…
Pokud se generálu Pavlovi vyčítá, že sloužil každému režimu, tak to dělalo asi tak 99 procent obyvatel Československa. Těch statečných, co se odvážili postavit se režimu, bylo naprosté minimum. „Sám jsem byl svědomím napolo ohryzán, že nejsem husita nebo partyzán“, zpíval tehdy písničkář Jiří Dědeček. Zároveň každý režim potřebuje lidi jako generál Pavel. Schopné, inteligentní, zodpovědné, ochotné v krizové situaci samostatných odvážných rozhodnutí (jako za války v Chorvatsku, kde bez pokynu shora a z vlastní iniciativy zachránil zadržované francouzské vojáky), jejichž loajalita k demokratickému státu je prověřena třicetiletou službou bez poskvrny. Stačí to na to, aby byl takový člověk prezidentem? Dobrým prezidentem? Mám své pochybnosti… Prezident by měl být „homo politicus“ a to Petr Pavel není. Ale nevidím důvod, proč by se té soutěže nemohl zúčastnit. I když uznávám, že je trochu zvláštní, jak jeho členství najednou přehlížejí zrovna ti, pro které je jinak jako červený hadr na býka.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!