Nedávno vyšla v odborném lékařském časopise British Journal of Sports Medicine často zmiňovaná studie srovnávající tělesnou stavbu a fyzickou kondici transgenderových a cisgenderových lidí. Tato studie dnes mnohým slouží k obhajobě názoru, že transgenderoví sportovci po dostatečně dlouhé hormonální terapii mohou ve férovém zápase soutěžit s cisgenderovými, tedy že fyzické rozdíly mezi muži a ženami lze vymazat pouhým několikaletým vysazením testosteronu. Pojďme se ale podívat, co tato studie ve skutečnosti říká – a proč neodpovídá na otázky týkající se vrcholových soutěží.
Minulý týden se tento článek v BJSM začal šířit jako vědecký důkaz, že potlačení testosteronu do značné míry smazává rozdíly ve sportovních výkonech mezi muži a ženami.
Nejčastější titulky říkaly zhruba: Po hormonální terapii rozdíly ve výkonech mizí. Biologické rozdíly proto nemohou mít velký význam.
Na první pohled to zní věrohodně. Dokonce rozumně.
A abychom byli spravedliví, ta studie vůbec není pseudovědecká. Má skutečné silné stránky: rozsáhlou souhrnnou analýzu, longitudinální měření hormonů, objektivní testování kondice a – v některých zahrnutých studiích – opakovaná hodnocení v průběhu času. Na povrchu se jedná o pečlivou, metodickou práci.
Ale článek tiše odpovídá na úplně jinou otázku, než tu, kterou lidé s jeho pomocí řeší.
Nejedná se o studii o atletice nebo výkonnosti v soutěžních sportech. Je to studie o obecné fyzické kondici.
A právě v tomto nesouladu – více než v čemkoli jiném, co se týká hormonů nebo politiky – začíná problém. Autoři docházejí k závěru, že neexistují žádné důkazy o „vrozených atletických výhodách transsexuálních žen oproti cisgenderovým“, což je tvrzení, které dalece přesahuje to, co jejich data skutečně podporují. Je to proto, že studie se zabývá rekreační kondicí, zatímco vrcholový sport se pohybuje ve zcela odlišném fyziologickém vesmíru.
Co studie ve skutečnosti měří
Začněme tím, kdo je testován a jak. Nejedná se o vrcholové sportovce. Nejsou to olympijští běžci. Nejsou to závodníci z národních soutěží. Účastníci jsou většinou vojáci, nebo rekreačně aktivní dospělí a „amatérští“ sportovci.
Jinými slovy, lidé s mírnou až střední tréninkovou zátěží, kteří často absolvují obecné kondiční testy. Pod tím si můžete představit kliky, sílu úchopu, VO₂ max (nasycení kyslíkem) a běh na 1,5 míle. U vojenských rekrutů slouží tyto testy k zjištění základní fyzické připravenosti na úkoly související s prací, nikoli k měření sportovních výkonů v soutěžním smyslu.
Abychom zůstali konkrétní, podívejme se na studie využívající běh na 1,5 míle.
Ve studii Chiccarelli et al (2023) byl průměrný čas žen na 1,5 míle 14:36. Transgender ženy (muži, kteří se identifikují jako ženy) měly naopak výchozí čas 12:00. To je téměř identické s průměrem mužů ve studii (11:59). Po až čtyřech letech hormonální terapie se časy transgender žen v běhu na 1,5 míle prodloužily na přibližně 14:34, což téměř odpovídá průměru žen. Jinými slovy, po několika letech užívání hormonů opačného pohlaví se výkonnost vyrovnala.
Roberts et al uvádí podobný vzorec. Transgender ženy uběhly 1,5 míle za 11:48 před léčbou a za 12:45 po dvou až dvou a půl letech užívání hormonů opačného pohlaví – což je stále rychleji než skupina žen v této studii.
Takže ano, přechod z muže na ženu je spojen s pomalejšími časy běhu na 1,5 míle. A tento bod je důležitý: potlačení testosteronu jasně snižuje výkonnost. Pokud vezmete elitního mužského sportovce a odstraníte mu testosteron, jeho výkonnost téměř jistě poklesne. Žádný seriózní člověk to nezpochybňuje.
Ani jedna ze studií však nesledovala ženy v čase jako vzájemně srovnatelné longitudinální kontrolní skupiny. Místo toho byla srovnání prováděna převážně s populačními průměry nebo samostatnými skupinami.
To může znít jako technický detail, ale za dva až čtyři roky se může hodně změnit. Změní se tréninkové návyky. Změní se tělo. Obecná fyzická kondice se zlepší nebo zhorší. To vše může ovlivnit výkonnost. Stále se však jedná o relativně menší problém ve srovnání s větším problémem.
A tady je ten větší problém: jedná se o rekreační kondici, ne o vrcholový sport.
Ano, účastníci se věnují fyzickému cvičení. Ale tyto studie se nezabývají sportovci, kteří záměrně trénují s vysokou intenzitou, aby optimalizovali své soutěžní výkony ve sportu.
Abychom pochopili, proč je to důležité, podívejme se na Beatrice Chebet, držitelku světového rekordu v běhu na 5 000 metrů. Její čas je 13:56. To je více než dvojnásobek vzdálenosti – asi 3,1 míle – uběhnuté přibližně za stejný čas, za který účastníci těchto studií uběhnou 1,5 míle.
Jinými slovy, není jen o něco rychlejší. Funguje na zcela jiné fyziologické úrovni než lidé „s dobrou kondicí“ v těchto studiích.
Ženy v těchto studiích nejsou ve špatné kondici, ale nejsou to ani sportovkyně. A tento rozdíl není pouze sémantický. Jakmile přejdete od obecné kondice k elitní soutěži, faktory, které dominují výkonu, se dramaticky mění. (Pro kontext, světový rekord mužů na 5 000 metrů je 12:35).
To vše znamená, že článek BJSM ve skutečnosti zkoumá obecnou fyzickou připravenost mírně trénovaných dospělých pod hormonální manipulací. To je naprosto legitimní vědecká otázka, ale není to totéž jako ptát se, jak moc se změní sportovní výkon, když se hormonální terapie aplikuje na vysoce trénované sportovce, kteří soutěží na hranici lidských možností.
Je to jako bychom studovali způsob jízdy lidí každodenně dojíždějících do práce a pak tyto poznatky použili k nastavení bezpečnostních pravidel pro řidiče Formule 1. Přesto se však právě to v podstatě děje.
Běh na 1,5 míle za 14 minut není testem elitního výkonu. Je to obecný test fyzické kondice. Při tomto tempu se překrývá široká škála přiměřeně zdravých dospělých (více o tom v další části). Biologická omezení způsobená hormony se zatím neprojevují.
Elitní sport je jiný. Tlačí sportovce k jejich fyziologickým limitům – maximálnímu přísunu kyslíku, maximální svalové síle, minimálním rezervám. Blízko těchto limitů přestávají být malé biologické rozdíly malé. Rozhodují o umístění na stupních vítězů. A právě na těchto rozdílech – pozorovatelných pouze u elitních populací, které podávají výkony na hranici lidských schopností – by měly být zakládány politiky zaměřené na zachování spravedlivé soutěže.
Takže i když hormonální terapie může vyrovnat rekreační kondiční metriky, neprokazuje biologickou rovnocennost na hranici možností. Ale právě na této hranici se rozhoduje o výsledcích elitního sportu.
Chyba, kterou dělá většina interpretací
Většina debat o výkonu předpokládá, že rozdíly se chovají jako jedno číslo ve všech případech. To však není pravda. Sportovní výkon je rozložení a místo, kde toto rozložení vzorkujete, mění vše. Abych to ilustroval, vytáhl jsem velký veřejný maratonský datový soubor a vynesl do grafu časy mužů a žen v cíli.
Takto vypadá skutečné rozdělení:
Horní panel zobrazuje celou populaci. Každý sloupec představuje procento běžců každého pohlaví, kteří doběhli v daném časovém rozmezí. Plné čáry označují medián – „typického“ běžce.
A hned na první pohled je patrná jedna důležitá věc.
Muži a ženy se překrývají – a to hodně. Křivky leží do značné míry na sobě a mediány se nijak výrazně neliší. Medián mužů, kteří závod dokončili (červená čára) je přibližně 275 minut – čtyři a půl hodiny. Mnoho žen běželo rychleji. Stejně tak mnoho mužů dokončilo pomaleji než medián ženských běžkyň, které dosáhly času kolem 310 minut, tedy něco přes pět hodin.
Pokud byste se zastavili zde, mohli byste logicky dojít k závěru: Muži a ženy se tolik neliší.
Pro rekreační běžce to do značné míry platí. V průměru muži doběhnou asi o 30 minut rychleji, ale dochází k značnému překryvu a mnoho žen poráží mnoho mužů.
Chyba spočívá v předpokladu, že to, co platí uprostřed distribuce, platí i všude jinde.
Nyní se podívejte na přerušované čáry, které označují 1 % nejlepších mužů a žen v cíli. Na první pohled se rozdělení podobá tomu, co jsme viděli u mediánu. Abyste však pochopili, proč je to důležité, musíte si zvětšit spodní panel.
Tyto tečky představují 100 nejrychlejších závodníků – extrémní konec distribuce. Pouze malá část z nich někdy bojuje o pódium, rekordy nebo finanční odměnu. To jsou sportovci, na které má soutěžní politika skutečně vliv.
A zde se překryv téměř vytrácí. Nejrychlejší muži se shlukují daleko vlevo. Nejrychlejší ženy se shlukují jasně vpravo. Není třeba žádných statistik. Stačí se podívat.
Tento kontrast je podstatou celé věci. Elitní sport nebere vzorky ze středu Gaussovy křivky. Bere vzorky z extrémního konce, kde malé fyziologické rozdíly najednou mají zásadní význam.
Studium středu (na které se zaměřuje článek BJSM) a rozšíření výsledného tvrzení na krajní hodnoty není správným způsobem, jak by měla být budována soutěžní politika.
Recept na sportovní výkon
Není to žádná záhada. Je to prostě fyziologie. Sportovní výkon není výsledkem jedné složky. Je to výsledek vrstveného „receptu“ fyziologických vlastností, které spolu spolupracují.
Genetika a raný vývoj vytvářejí základní hardware. Puberta pak tento hardware – velikost srdce, kapacitu plic, strukturu kostry, délku končetin, páky – trvale formuje způsobem, který je alespoň zčásti nevratný. Tyto vývojové změny do značné míry určují fyziologický strop sportovce: maximální výkon, kterého může dosáhnout.
A právě tento strop je to, co soutěžní sport skutečně testuje. Ne průměrnou kondici. Ne reakce na příležitostný trénink. Limity.
Hladiny hormonů u dospělých jsou naopak více modulační. Ovlivňují regeneraci, udržování svalové a pojivové tkáně a – co je zásadní – to, jak efektivně se tělo přizpůsobuje tréninku. Intenzivní a vytrvalý trénink je však mechanismem, který odhaluje, kde se biologický strop skutečně nachází.
Toto rozlišení je důležité, protože studie rekreační kondice – většina z nich je zahrnuta v analýze BJSM – a vrcholový sport fungují ve zcela odlišných biologických světech.
U rekreačních populací má trénink velmi proměnlivou intenzitu a většina lidí se ani zdaleka nepřibližuje svému fyziologickému stropu. Dominují životní styl a modifikovatelné faktory. Mnoho maratónců, kteří doběhli za přibližně 275 minut, by mohlo běžet o 10, 20 nebo dokonce více procent rychleji, kdyby se věnovali tréninku tak jako vrcholoví sportovci.
To není urážka ani označení za lenochy. Je to prostě realita. Elitní maratonci běžně běhají 140 i více kilometrů týdně po mnoho let, přičemž absolvují psychicky i fyzicky náročné intervalové tréninky a tempový běh. Většina rekreačních běžců netrénuje v takovém objemu ani intenzitě, ani by k tomu neměli cítit žádnou povinnost.
Na elitní úrovni již všichni trénují na maximum nebo téměř na maximum. Variabilita tréninku se zmenšuje a zbývají pouze tvrdé limity dané biologií a vývojem. V tomto bodě trénink již nezakrývá biologické rozdíly, ale naopak je odhaluje.
Nejlepší muži běhají rychleji než nejlepší ženy. I „docela dobří“ muži (tj. nejlepší američtí středoškoláci) často běhají rychleji než nejlepší ženy. To je prostě biologie.
Proto střed Gaussovy křivky a její konec nejsou jen pomalejší a rychlejší verzí téže věci. Funkčně se jedná o odlišné fyziologické světy.
Zde jsem se zaměřil na běh, ale stejná logika platí i pro další vlastnosti zkoumané v těchto studiích. Odstranění testosteronu a přidání estrogenu může snížit sílu úchopu u transsexuálních žen, čímž se průměrné hodnoty přiblíží hodnotám biologických žen. Pokud by však obě skupiny podstoupily náročný trénink zaměřený na soutěž, jedinci, kteří prošli mužskou pubertou, by si pravděpodobně zachovali alespoň určitou výkonnostní výhodu.
To nemůžeme dokázat na základě dostupných údajů – a právě o to jde. Nemůžeme také předpokládat, že tato výhoda zmizí. Stávající studie prostě nikdy netestují elitní sportovce, kteří se pohybují na hranici svých fyziologických limitů. Testují lidi, kteří jsou daleko pod nimi.
Důležitější je, že trénink má enormní vliv na maximální výkon, a studie BJSM to neměří. Měří, jak manipulace s hormony ovlivňuje základní kondici, často spojenou s mírným tréninkem. Pokud je však cílem poskytnout podklady k utváření politiky pro vrcholový sport, relevantní otázkou není, jak hormony ovlivňují rekreační kondici. Je to to, jak hormony interagují s dlouholetým tréninkem na vysoké úrovni na hranici lidského výkonu.
Hladiny hormonů u dospělých jsou umožňující, ale nikoli určující
V tomto bodě se mnoho diskusí dostává mimo kolej.
Lidé implicitně předpokládají, že vztah je jednoduchý:
hormony → výkon
Ale tak sport nefunguje. Skutečný řetězec vypadá spíše takto:
hormony → schopnost přizpůsobení → reakce na trénink → výkon
Hormony působí většinou na počátku procesu. Ovlivňují, kolik svalů může člověk nabrat, jak rychle se zotaví mezi náročnými tréninky a kolik tréninkového stresu může v průběhu času absorbovat. Rychlejší zotavení znamená více tréninků s vysokou intenzitou. Více tréninků s vysokou intenzitou znamená větší kumulativní přizpůsobení.
To je také důvod, proč léky zvyšující výkon (PED) fungují tak, jak fungují. Nezmění člověka magicky v elitního sportovce. Zlepšují regeneraci a adaptaci, což sportovcům umožňuje trénovat tvrději, častěji a déle – a sklízet plody tohoto tréninku.
Nikdo nevěří, že můžete vzít testosteron a okamžitě se stát elitním sportovcem. Stále musíte roky tvrdě trénovat. Léky zesilují adaptaci, nenahrazují ji.
Proto mohou být všechna následující tvrzení pravdivá současně:
- Dobře trénovaná žena může porazit netrénovaného muže.
- Dobře trénovaná žena může porazit netrénovaného muže, i když ten užívá PED.
- Vysoce trénovaná žena může porazit středně trénovaného muže, i když ten užívá PED.
- Průměrné vysokoškolské závodnice, které běhají dlouhé tratě (např. 5 km za 17:45), mohou porazit většinu mužských účastníků v jakémkoli místním silničním závodě, dokonce i ty, kteří pravidelně trénují.
- Ale vysoce trénovaná žena stále nebude rovnocenná vysoce trénovanému muži, a to kvůli rozdílům v biologickém stropu. Proto se světové rekordy mužů a žen liší prakticky ve všech sportech (překvapivě včetně šachu, pozn. překl.).
Rozdíly v tréninku dominují, dokud nepřijdou ke slovu biologické stropy. Pak rozhoduje biologie.
Mezi rekreačními běžci je rozdíl mezi někým, kdo dokončí maraton za 3,5 hodiny, a někým, kdo ho dokončí za 4,5 hodiny, většinou otázkou tréninku. Žena, která běhá 60 strukturovaných mil týdně, může snadno porazit muže, který běhá 20 mil, navzdory jeho biologické výhodě. Stejně tak muž, který běhá 60 mil týdně, téměř jistě porazí muže, který běhá 20 mil. Na této úrovni převáží objem a kvalita tréninku nad biologií.
Ale změňte podmínky a výsledek se změní.
Vezměte muže a ženu světové třídy. Dejte jim stejného trenéra, stejný tréninkový program, stejné zdroje a stejné odhodlání. Muž vyhraje – a to o hodně. Není to proto, že by elitní sportovci trénovali nějak zásadně odlišně. Na této úrovni jsou objem tréninku a rozložení intenzity již velmi podobné. To, co rozlišuje výsledky, jsou biologické rozdíly dané vývojem.
Potlačení testosteronu v dospělosti může zcela změnit celkovou kondici a rekreační výkonnost. To je přesně to, co studie BJSM dokazuje.
Vezměte biologického muže ze středu maratonského rozložení, potlačte testosteron a výkonnost se přiblíží výkonnosti ženy ze stejného středu rozložení.
Ale elitní sport se nerozhoduje uprostřed. Rozhoduje se na biologickém stropu, který je většinou formován genetikou a vývojem (tj. pubertou), nikoli každodenními hladinami hormonů u dospělých. Změna hormonů v dospělosti, i když trvá roky, s velkou pravděpodobností zcela nezmění struktury vytvořené během vývoje.
To znamená, že nelze jednoduše předpokládat rovnocennost „transgender žen“ a biologických žen. V nejlepším případě je velikost jakékoli zbývající výhody nejistá – a právě malé zbytkové rozdíly rozhodují o výsledcích elitních sportovců.
Očekávali bychom, že potlačení testosteronu u elitního mužského sportovce sníží jeho výkon. Otázka zní: o kolik? To nevíme. Studie BJSM na tuto otázku neodpovídá, protože dosud nikdo netestoval elitní sportovce blízko jejich limitům.
Je pravděpodobné, že určitá sportovní výhoda přetrvává i roky po potlačení testosteronu – zejména pokud je k této fyziologii přidán náročný, vysoce intenzivní trénink.
Studie omezené na mírně trénované populace proto kladou nesprávnou otázku, pokud je cílem informovat o soutěžním sportu. Říkají nám, jak hormonální terapie ovlivňuje každodenní kondici, nikoli jak se mění výkonnostní stropy v elitních tréninkových podmínkách.
Další problém, který sportovní věda málokdy přiznává
Existuje ještě jedna komplikace, kterou téměř nikdo mimo vrcholový sport plně neoceňuje. Na nejvyšší úrovni rozhodují o všem nepatrné rozdíly. Jednoprocentní změna výkonu zní v každodenním životě triviálně. Ve sprintu nebo vytrvalostním běhu je to rozdíl mezi vítězstvím a konečnou před stupni vítězů. 10 sekund oproti 9,85 v běhu na 100 metrů je rozdíl mezi zlatou medailí a sledováním závodu z tribuny.
Vezměme si například cílovou fotografii z maratonu mistrovství světa v atletice v roce 2025 (z důvodu autorských práv nelze vložit obrázek). Po 42,2 km překročili dva nejlepší běžci cílovou čáru s rozdílem pouhých 0,03 sekundy. Nyní si představte, že by jeden z nich měl výhodu 0,5 %. V maratonu to znamená zhruba 40 sekund.
Taková je realita vrcholového sportu. Malé výhody nezůstávají malé. Mění se v medaile, rekordy a vítězství.
Ale zde je paradox: účinky, které mají v vrcholovém sportu obrovský význam, jsou často vědecky těžko prokazatelné.
Vzorky elitních sportovců jsou malé. Denní výkonnost se může lišit o jedno nebo dvě procenta. A výhody, které rozhodují o výsledcích, jsou často zlomky procenta.
Když tedy studie uvádí „žádný statisticky významný rozdíl“, znamená to „neměli jsme dostatek prostředků, abychom to zjistili“, nikoli „neexistuje žádná výhoda“.
Nedostatek statistické významnosti není důkazem skutečné rovnocennosti ve sportovním výkonu. Tento rozdíl má obrovský význam v elitních soutěžích, kde o medailích rozhodují rozdíly, které jsou příliš malé na to, aby je většina studií mohla spolehlivě zachytit.
Co nám tedy studie BJSM vlastně říká
Ukazuje, že manipulace s hladinami hormonů u dospělých mění rekreační kondici. To je zajímavé. Je to užitečné. Je to skutečná fyziologie. Neodpovídá však na otázku, co se stane, když se roky elitního tréninku střetnou s biologickými limity danými vývojem. To jsou jiné otázky – a jejich zaměňování je příčinou mnoha omylů ve veřejné debatě.
Potlačení testosteronu v dospělosti může významně změnit rekreační výkonnost, protože rekreační výsledky jsou silně ovlivněny aktuální fyziologií: hladinou hemoglobinu, svalovou hmotou, regenerací a krátkodobou reakcí na trénink. Elitní sport je naopak méně ovlivněn denními hladinami hormonů a více strukturálními schopnostmi vytvořenými během vývoje.
Vlastnosti utvářené během puberty – velikost srdce, geometrie kostry, proporce končetin, svalová architektura – do značné míry určují, jakého výkonu lze nakonec dosáhnout díky letům intenzivního tréninku.
Hormonální terapie může změnit, kde se někdo nachází uprostřed rozložení, ale nevymaže vývojové limity. A elitní soutěž se rozhoduje na těchto limitech, ne uprostřed.
To je rozdíl, který tato literatura – a většina médií, která ji citují – stále přehlíží:
- Rekreační překryv mezi pohlavími nezakládá žádnou předpověď překryvu na elitní úrovni.
- Hladiny hormonů u dospělých jsou důležité, ale trénink je ještě silnějším determinujícím faktorem výkonu.
- Extrémní trénink odhaluje výkonnostní limity a tyto limity se liší podle pohlaví. Při stejném tréninku nejlepší biologické sportovkyně nepřekonaly nejlepší biologické sportovce ve stejném sportu.
To není ideologie. Tak funguje rozložení. Tak funguje fyziologie.
Nic z toho není vyjádřením lidské hodnoty. Biologie není hodnotovým soudem, je to prostě biologie. Ženy nejsou „horší“ sportovkyně, protože nedosahují mužských rekordů. Soutěží v jiné fyziologické kategorii.
Jak jsem již napsal, Faith Kipyegon nemusí běžet míli pod 4:00, aby byla výjimečná. Ona už výjimečná je. Její výkony jsou pozoruhodné právě proto, že představují limity ženské fyziologie. Odlišné neznamená horší. Znamená to prostě jiné – a právě proto mají sportovkyně samostatnou soutěžní kategorii.
Otázka týkající se transsexuálních sportovců není, zda mají právo účastnit se sportovních soutěží, ale jak jsou soutěže klasifikovány. Sport se již všude jinde opírá o klasifikaci – věkové skupiny, váhové kategorie, paralympijské kategorie – protože bez nich přestávají být soutěže spravedlivé nebo smysluplné. Z stejného důvodu existují i kategorie pohlaví.
Nejde zde o to někoho vyčleňovat nebo útočit na nějakou skupinu. Jde pouze o to, aby věda zůstala poctivá a sport férový. Studium toho, jak potlačení testosteronu a hormony opačného pohlaví ovlivňují základní kondici u rekreačních nebo vojenských populací, má svou hodnotu. Neříká nám však, co se děje v podmínkách elitního tréninku, a nemělo by být používáno k utváření politiky pro vrcholový sport. Jedná se o odlišné fyziologické světy a předstírání opaku pouze zamlžuje debatu.
Pokud chceme důkazy, které skutečně informují o politice vrcholového sportu, potřebujeme studie, které skutečně zkoumají výkony elitních sportovců – nejen každodenní kondici.
Převzato ze Substacku autora. Přeložil DeepL a Stanislav Kneifl
Pozn.: James Smoliga, D.V.M., Ph.D., je profesorem na Tufts University School of Medicine, kde se zabývá translační vědou, sportovní medicínou a aplikací vědeckých důkazů v klinické praxi a politice veřejného zdraví. Píše Substack „Beyond the Abstract“ o průsečíku výzkumu, akademické sféry a společnosti a „Human Limits“ zaměřené na sportovní vědu.
° ° °
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!





