Polské beznadějné hrdinství

Jako každý rok si Poláci prvního srpna připomínají s hrdostí výročí varšavského povstání. V 17:00 zahájily jednotky podzemní Zemské armády (Armia Krajowa) zoufalý pokus osvobodit své hlavní město ještě před příchodem sovětské armády, čekající v pozicích několik kilometrů od Varšavy. Byl to pokus odsouzený k záhubě, jehož výsledkem bylo nejméně 120 000 mrtvých a zničená Varšava. Postavení Polska mezi dvěma smrtelnými nepříteli  – nacistickým Německem a bolševickým Ruskem – bylo beznadějné.  Nevídané hrdinství obránců a obyvatel města ale umožnilo nejen 63 dní trvající odpor německé přesile, ale vytvořilo i legendu, ze které Poláci čerpali po čtyřicet let nesvobody a ke které se s hrdostí hlásí i dnes.

Polské podzemní vedení čelilo v létě 1944 vpravdě Sofiině volbě. Do nacisty obsazené země pronikala z východu sovětská armáda. Nikdo ale nezapomínal, že Sovětský svaz zabral východní Polsko po dohodě s Němci už jednou – v září 1939. Nikdo nezapomínal, že SSSR neuznává polské východní hranice. Nikdo nezapomněl na tisíce povražděných polských důstojníků v Katyni. Do Varšavy také přicházely první zprávy o tom, jak sovětské bezpečnostní síly po počáteční spolupráci likvidovaly polské odbojáře nebo je nutily vstoupit do řad polských jednotek v SSSR. Bylo také jasné, že čekat by znamenalo čelit ze strany komunistů obvinění z pasivity či přímo kolaborace.

Moment překvapení

Události tak koncem července nabraly rychlý spád. Dvacátého sedmého vydal německý guvernér Varšavy Ludwig Fisher pokyn, aby se 100 000 Poláků nahlásilo na opevňovací práce v okolí Varšavy, což by povážlivě ohrozilo možnost podzemní armády mobilizovat své síly. Dvacátého devátého dorazily sovětské tanky na předměstí Varšavy a polské rádio z Moskvy vysílalo přímou výzvu k povstání ve městě. 

Tadeusz Bór-Komorowski

Velitel podzemní armády generál Tadeusz Bór-Komorowski jedná se svým štábem o možném povstání. Kurýr Jan Nowak Jeźioranski, který právě přijel z Londýna, ho varoval, že se západní pomocí nelze příliš počítat (Jeźioranski se po porážce povstání dostal s řadou klíčových dokumentů na Západ a pracoval v Rádiu Svobodná Evropa a jako poradce prezidentů USA Jimmy Cartera a Ronalda Reagana. V roce 1994 ho Bill Clinton vyznamenal Prezidentskou medailí svobody). Počáteční rezervovanost k možnosti všeobecného povstání se změnila jednatřicátého po zprávách, že sovětské tanky jsou už v předměstské čtvrti Praga. Vypadalo to, že bitva o Varšavu začíná a přichází jedinečná šance vstoupit do ní pod polskou vlajkou. Generál Bór-Komorowski vydává rozkaz k mobilizaci všech sil a k zahájení bojových operací následující den –  prvního srpna 1944. Kurýři vyrážejí a něco mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci muži a ženami podzemní armády se začíná připravovat k akci. K dispozici ale mají jen tisíc pušek, 300 samopalů a 25 000 granátů. Moment překvapení, který jim má umožnit ukořistit maximum vojenského materiálu a obsadit co největší území, tak bude klíčový. Povstání mělo trvat zhruba dva až tři dny, než se podaří spojit se se sovětskými jednotkami. V nejhorším scénáři počítali Poláci se sedmi dny…

Utajit přípravu povstání se ale nepodařilo. Některé jednotky byly připraveny a čekaly ve skrytu, jinde naopak velitelé nemohli své muže sehnat. Někteří byli více, jiní méně vycvičeni. Někde povstalci začali na Němce útočit už před domluvenou hodinou. V půl páté už byli Němci ve stavu pohotovosti a očekávali útok plně připraveni. V centru a Starém městě byli povstalci přesto poměrně úspěšní a obsadili většinu vytčených cílů a ukořistili hodně materiálu. Ve zbytku města ale tak úspěšní nebyli. Navíc se jim nepodařilo vytvořit kompaktní oblast a brzy byli nuceni používat ke spojení izolovaných povstaleckých částí kanalizaci – muži a ženy (často spíš chlapci a dívky) vynořující se z kanálů potřísněni výkaly, se tak brzy staly jedním z ikonických momentů povstání. Podzemní armáda

Vyčerpaný povstalec se vzdává v jednom z varšavských kanálů

také nedokázala obsadit žádné z varšavských letišť, čímž byla značně ztížena případná dodávka materiálu leteckým mostem. Vzápětí po prvních úspěších začali povstalci stavět barikády a přešli do obrany. Němci začali posilovat své jednotky a dobývat jednotlivé části města zpět. Při dobytí čtvrti Wolska a Ochota pak Němci a ruští kolaboranti pod velením Bronislava Kaminského zavraždili 20-50 000 civilistů. Pokud Němci očekávali, že exemplární masakr zlomí polskou vůli k odporu, spletli se. Stal se pravý opak. Polské jednotky v protiúderu obsadily ruiny varšavského ghetta a osvobodily 350 židovských vězňů z tábora Gresiowka.

Vězni z tábora Gresiowka

Povstalci vytvořili síť barikád a dalších improvizovaných opevnění, které činily pro Němce boj v ulicích velmi nákladný. Nepomohly ani útoky tanků, které před sebou hnaly civilisty jako živé štíty.  Poláci ale platili těžkou cenu. Ztráty byly extrémní. Řada jednotek ztratila během týdne až sedmdesát procent mužů.  Ztráty civilistů se nedaly ani spočítat. Povstalci byli bezmocní proti útokům ze vzduchu i proti dělostřeleckému bombardování. Dvě tuny vážící střela moždíře Karl-Gerät byla schopná zničit několik činžovních domů najednou a zabít stovky lidí.

V rámci možností se ale za liniemi pokoušeli lidé žít běžný život. Vysílal rozhlas, hrála kina (a polští filmaři vyráběli cenné dokumentární filmy z dění na frontě), hrála divadla, vycházely improvizované noviny…Skauti organizovali roznášení pošty (i mezi navzájem odříznutými povstaleckými oblastmi). Díky obsazení pivovaru šestého srpna se povstalci zmocnili značné zásoby žita, které pak sloužilo jako základní potrava pro většinu obyvatel.  Němci kontrolovali přívod vody a proto povstalci vykopali přes devadesát studen, které zásobovaly město vodou.

A co Rusové?

Klíčové bylo, co udělají Rusové, kteří se v půlce srpna probili až na břeh Visly a byli tedy přes řeku od povstalců.  V cestě jim stála jen potlučená německá 73. pěší divize. Sověti se ale zastavili  – na přímý rozkaz z Kremlu. Dvacátého třetího srpna dostaly jednotky sovětské armády přímý rozkaz zabránit polským podzemním silám z východu v přístupu do Varšavy a místo toho je odzbrojit. Jedinou pomocí tak byl omezený výsadek vojáků polské armády v SSSR v noci ze 14. na 15. srpna. Bez adekvátní podpory sovětské armády ale utrpěli těžké ztráty a polského velitele generála Berlinga nakonec sovětské velení odvolalo. Britové se pokoušeli dostat do města alespoň nějaké zásoby, ale museli posílat letadla až ze vzdálených základen v Itálii (Sověti jim navíc neumožňovali přistát na svém území). Shozy zásob byly nepřesné a často skončily za německými liniemi. Britové za svou snahu zaplatili ztrátou 34 letadel. Američané se k nim odmítli připojit, prezident Roosevelt si nechtěl rozhněvat Stalina…  Až 18. září dovolil Stalin stovce amerických letounů doplnit palivo za sovětskými liniemi a shodit tak na Varšavu sto tun zásob. Jen dvacet tun ale dopadlo k povstalcům. Mezi 13. a 30. zářím, po tlaku ze Západu, se pokoušeli nějaké zásoby dodat i Rusové, většinou malými dvouplošníky Polikarpov.  

Ruští historici hájí Stalina s tím, že Poláci své plány se sovětským velením nekoordinovali a tudíž nevěděli, že sovětská armáda plánovala dorazit jen k Visle, městu se vyhnout a dobýt ho v obkličovací operaci až po obsazení východního Pruska  (což také v lednu 1945 udělali). Chybně vyhodnotili příjezd sovětských tanků k Varšavě jako hlavní úder. To může být pravda. Ale žádné vojenské ohledy nevysvětlí neochotu povolit západním letounům se zásobami přistání za sovětskými liniemi. Nic nevysvětlí nulovou leteckou podporu povstalcům, které pak mohli Němci bombardovat ze vzduchu zastaralými stroji bez obav ze sovětských stíhaček. A nic nevysvětlí rozkaz, přikazující sovětským silám zabránit i samotným Polákům  dostat se do města a pomoci povstání. Likvidace prozápadního odboje se zkrátka Stalinovi hodila. Následné zatčení značné části přeživších velitelů podzemní armády a jejich odsouzení ještě v Moskvě (proces v březnu 1945) a následně v Polsku to potvrzuje. Obzvláště odsouzeníhodné je zatčení reprezentantů podzemního státu kteří byli sovětským generálem  Serovem pozváni na konferenci o jejich participaci v budoucí polské vládě. Místo ve vládě skončili v gulagu, obviněni z kolaborace s nacisty…

A co Maďaři?

Značné pomoci se nakonec Polákům dostalo paradoxně od nacistických spojenců – Maďarů, kteří s Němci ustupovali před valící se sovětskou armádou. Jednotky maďarské armády v okolí Varšavy (formálně pod německým velením) ukrývaly polské bojovníky, varovaly odboj před pohyby německých vojsk a dodávaly povstalcům tajně potraviny, zdravotnický materiál a dokonce i zbraně a munici (obvykle pod záminkou, že byla přepadena zásobovací kolona partyzány, přičemž obě strany pro forma vypálily párkrát do vzduchu). V jednom případě dokonce maďarští vojáci přešli k přímé ozbrojené konfrontaci s Němci a osvobodili několik set polských a židovských vězňů z vlaku směřujícího do koncentračního tábora Pruszków. Přímé kontakty maďarského velení s polským odbojem se děly s vědomím maďarského politického vedení v čele s admirálem Miklosem Horthym, který vyslal do Polska jako velitele maďarských sil generála Bélu Lengylea – předválečného vojenského atašé maďarské ambasády ve Varšavě, který osobně znal řadu vůdců povstání včetně generála Bór Komorowského. Vzpomínky na rodiny, zachráněné maďarskými vojáky před pomstou SS (Maďaři je převáželi přímo ve svých vojenských náklaďácích) jsou dalším střípkem, který vysvětluje mozaiku vzájemných polsko-maďarských sympatií.  

Konec…

Povstání ale směřovalo nevyhnutelně k agonii. Druhého září padlo Staré město poté, co se většina bojovníků a tisíce civilistů přesunuly kanály na zbylé povstalecké území. Hlavní povstalecké území se stále zmenšovalo, stejně jako zásoby munice a potravin. Od září bylo jasné, že město se neubrání. Sedmého září došlo k prvním jednáním mezi Němci a Poláky. Došlo k dohodě o evakuaci 20 000 civilistů a o uznání práv válečných zajatců (dle Ženevské konvence) pro povstalce. Průlom Sovětů do čtvrti Praga a příchod alespoň nějakých sil Polské armády v SSSR do Varšavy ale povstalcům dal novou naději a ti rozhovory přerušili. Obnovili je v bezvýchodné situaci 28. září. Druhého října povstalcům nezbylo než kapitulovat. Zbraně utichly ten večer.   Posledních 15 000 vojáků podzemní armády nastoupilo druhý den do zajetí. Několik tisíc dalších se pokoušelo rozptýlit mezi civilisty.

Vojáci podzemní armády pochodují do zajetí

Němci ovšem zbylé obyvatelstvo Varšavy vysídlili. Skoro půl milionu obyvatel prošlo sběrnými tábory, odkud jich 90 000 Němci poslali na nucené práce v Říši, 60 000 do koncentračních táborů a zbytek byl rozsídlen. Město pak cíleně zničili.

 „Město musí zmizet z povrchu země a sloužit jen jako transportní uzel pro Wehrmacht. Nesmí tam zůstat na kameni kámen. Každá budova musí být zničena do základů,“ řekl Heinrich Himmler. Jeho rozkaz se podařilo splnit z 85 procent.

 Pro budoucnost…

Komunistická propaganda se snažila povstání vylíčit jako nezodpovědný hazard se životy Poláků. Jeho památku ale nikdy nevymazala. S prvním uvolněním režimu v polovině padesátých let se začala objevovat literární díla a filmy (jako slavné Wajdovy Kanály), které ukazovaly alespoň hrdinství prostých povstalců. Pro Poláky doma i v exilu bylo varšavské povstání heroickým příběhem, stěžejním momentem dvacátého století. Tím, kolik osob se konkrétně dotklo, bylo nemožné jeho památku potlačit. Je to vidět dodnes, kdy se každého prvního srpna v pět hodin odpoledne na minutu zastaví život ve Varšavě.

Pro Rusko je to naopak dodnes jedno z těch bolavých míst, o kterých se raději nemluví. Když slavili Poláci v roce 1944 padesáté výročí povstání, ruský prezident Jelcin se odmítl zúčastnit. Současný prezident Putin pak Polákům ještě sype sůl do ran, když Polsko obviňuje ze spolupodílu na rozpoutání druhé světové války a ospravedlňuje pakt Molotov-Ribbentrop a obsazení východní části Polska sovětskou armádou.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!