Západ byl vybudován na přesvědčení, že existuje pravda o dobru, kterou žádný projev vůle nemůže zvrátit. Toto přesvědčení je dnes otevřeně zpochybňováno. Otázkou je, zda stále disponujeme slovníkem – a přesvědčením –, abychom jej mohli hájit.
Na začátku tohoto roku vyslovil přední americký krajně levicový komentátor a influencer Hasan Piker to, co nyní cítí mnozí z progresivní levice, ale málokdy to řeknou tak otevřeně. Tento streamer na platformě Twitch, který v současné době absolvuje jakési intelektuální turné po mainstreamových médiích, prohlásil, že „pád SSSR byl jednou z největších katastrof 20. století“ a že by se pokaždé rozhodl pro Hamás namísto Izraele.
V nedávném rozhovoru s Nadjou Spiegelmanovou a Jiou Tolentinovou pro The New York Times však Piker zašel ještě o krok dál. Během diskuse Piker prohlásil, že vražda generálního ředitele americké zdravotní pojišťovny UnitedHealthcare Briana Thompsona (v roce 2024) byla oprávněná, že krádeže od korporací jsou ctnostné a že „mikrokrádeže“ v obchodech jako Whole Foods nejsou jen přípustné, ale přímo spravedlivé. „Jsem zastáncem krádeží ve velkých korporacích,“ řekl, „protože ony kradou svým vlastním zaměstnancům mnohem víc.“ Ohledně Thompsonovy vraždy se odvolal na německého filozofa Bedřicha Engelse: „Generální ředitel UnitedHealthcare se dopustil ‚sociální vraždy‘, systematizovaných forem násilí, strukturálního násilí chudoby… vzhledem k všudypřítomnému utrpení, které soukromý systém zdravotní péče způsobil průměrnému Američanovi, jsem viděl, jak mnoho lidí okamžitě pochopilo, proč k této smrti došlo.“
Předvídatelnou reakcí bylo poukázat na Pikerovo pokrytectví (vzhledem k tomu, že je sám poměrně bohatý) nebo na nejistotu jeho politického postavení. Vážnější problém však nespočívá v praktické, ale ve filozofické rovině: tím, že odmítají objektivní právní standard, Piker a ti, kdo se řídí jeho logikou, nepřinášejí nic nového, ale naopak se vrací k něčemu velmi starému – k pohanskému světovému názoru, který západní civilizace s velkými náklady překonala.
Co je západní civilizace? Zatímco mnoho odpovědí na tuto otázku souvisí s politickou filozofií nebo kulturou, jiná myšlenková škola vidí jako základ západní pojetí božství. Jakékoli chápání Boha je zásadní nejen pro náboženskou praxi, ale také pro formování jednotlivce, rodiny, společenství, státu a civilizace. V eseji z roku 1968 s názvem Západní civilizace: Problém politické svobody americký konzervativní myslitel Frank Meyer napsal, že „význam jakéhokoli civilizačního řádu vyplývá ze způsobu, jakým organizuje život a světový názor jednotlivých osob, které jej tvoří, ve vztahu k vesmíru, v němž žijí – tedy ze způsobu, jakým propojuje člověka s morálními hodnotami, duchovními silami, hmotným prostředím a ostatními lidmi, kteří tvoří společnost.“
Zrod západní civilizace a to, co ji odlišovalo od antického světa, z něhož vzešla, tedy záviselo na jedinečném chápání našeho kosmického řádu.
S odvoláním na politického filozofa Erica Voegelina Meyer poznamenal, že antický svět vnímal stát a poddaného jako součást kosmologické civilizace. Starověké pohanské říše „chápaly existenci jako tak pevně sjednocenou a kompaktně utvářenou, že v ní nebyl prostor pro rozlišení a kontrast mezi jednotlivcem a společenským řádem, mezi kosmem a lidským řádem, mezi nebem a zemí, mezi tím, co je, a tím, co by mělo být.“ Dnes považujeme za samozřejmé rozdělení mezi přirozeným a božským, ale starověký svět to tak nevnímal. Myšlenka jedince jako něčeho odděleného od státu nebo existujícího mimo božský řád ztělesněný vládcem prostě neexistovala.
Důvodem tohoto kosmologického a totalizujícího pohledu na svět bylo specifické chápání transcendence, respektive její absence. V pohanské představivosti nebylo božské nad přírodou; bylo v ní. Bohové neexistovali nad přírodou; byli její zosobněním.
V důsledku toho nebyla božskost definována morální dokonalostí existující mimo naši hmotnou existenci, ale spíše mocí. Bohové byli bohy nikoli proto, že by byli spravedlivější, dokonalejší nebo ctnostnější, ale proto, že dokázali ovládat síly, které lidé ovládat nemohli. Často to byly žárlivé, malicherné a destruktivní, zvětšené verze lidských bytostí, spíše než bytosti, které by se od nich zcela lišily. To, co je činilo hodnými uctívání, nebyla absolutní dobrota, ale absolutní síla a nadvláda.
Ve světě bez vnější transcendence a s uctíváním moci byla morálka snadno určována konceptem, že „moc dává právo“. Bez vnějšího zdroje dokonalého dobra neexistovalo žádné objektivní měřítko, podle kterého by bylo možné lidské chování posoudit jako „špatné“. Starověký svět tedy nebyl brutální náhodou, ale logicky.
To vše se změnilo s vzestupem Athén a Jeruzaléma. Podle Meyera právě z „rozporu mezi přirozeným helénským probuzením k možnostem nového způsobu bytí a okovy zděděného starého, s nimiž řečtí filozofové zápasili … vytvořili ze svých bojů [první] systematickou intelektuální projekci nezávislého vztahu mezi svobodnými lidmi a transcendentní hodnotou.“ Tato nově se rodící perspektiva umožnila rozvoj myšlenky přirozeného zákona – uznání, že určité věci jsou pro lidské bytosti objektivně dobré či špatné na základě toho, čím jsme (logos).
Současně to bylo pro starověké Izraelity zjevení na Sinaji, které dalo přirozenému zákonu jeho rozhodující podobu: jediný, věčný a dobrotivý Bůh, stojící mimo chaos vesmíru, jehož objektivní morální vize nemohla být ohýbána silou vůle. „Nezabiješ“ – ne proto, že by vražda byla společensky neefektivní nebo politicky nevhodná, ale proto, že vražda je špatná, vždy, bez výjimky a bez kompromisů. Navzdory svým odlišnostem a dokonce i odlišným pohledům na Boha byl společným jmenovatelem Řeků a Hebrejců objektivní, teleologický morální řád.
Jak píše Robert R. Reilly v knize America on Trial: „Předfilozofický antický svět kmenů a kosmologických říší nebyl vhodný pro rozvoj ústavního zřízení … pokud člověk žije ve světě, kterému nerozumí, v iracionálním, magickém světě, může se rozhodnout pouze pro odevzdání se osudu nebo pro zoufalství.“
Pro Aristotela a Akvinského nespočívá smysl lidského života „v lidské vůli či touhách, ale v již existující realitě – v tom, co je“, a proto „ačkoli člověk může poznat, co je dobré a co zlé, nemá výsadu určovat, co je dobré a co zlé.“ Z tohoto pohledu vyplývá rovnost osob – včetně práva na život. Jinými slovy, objektivní morální řád není pouhou ozdobou západní civilizace; je jejím samotným základem.
To, co činí Pikerovy poznámky tak alarmujícími, není jen jejich nemorálnost v praxi, ale také jejich epistemologická drzost: otevřené a hrdé odmítnutí myšlenky, že morálka vůbec existuje jako objektivní kategorie. Podle Pikera a dalších novopohanů, pokud nějaká korporace hromadí bohatství na úkor pracovníků, odpovědí již není apel na spravedlnost, ale válka, vedená jakýmikoli prostředky odporu, které lze zmobilizovat. Subjektivní křivda, podpořená mocí, zcela nahrazuje morální argumentaci.
Je příznačné, že když byl Piker dotázán, zda by společnost dokázala odolat šíření takové logiky, uvítal tento závěr slovy: „Jo, chaos. Úplný chaos. Jdeme na to.“ Chaos je právě návratem starověkého pohanského světového názoru. Řád, objektivita, přírodní zákon – to jsou hodnoty, které novopohanství odmítá. A právě proto stojí za to brát tuto chvíli vážně.
Piker není výjimkou, ale součástí stále více se prosazujícího světového názoru. Myšlenky, které vyjadřuje – že spravedlnost je to, co za ni prohlásí poškození, že násilí proti „viníkům“ nevyžaduje žádný objektivní standard viny – jsou stále běžnější a stále více respektované. To, co vypadá jako progresivní politika, je ve své podstatě návratem k předzápadnímu morálnímu vesmíru.
Západ byl vybudován na přesvědčení, že existuje pravda o dobru, kterou žádný akt vůle nemůže zvrátit. Toto přesvědčení je nyní otevřeně zpochybňováno. Otázkou je, zda stále máme slovní zásobu – a přesvědčení – k jeho obraně.
Publikováno v magazínu Public Discourse
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!



