Evropští juristé 12. století sestavili moderní právní systémy pro vznikající státy západní Evropy, jež tak byly zavázány kanonickému právu jako svému modelu. Podobně důležitý byl obsah kanonického práva, jež přispělo k vývoji západního práva v takových sférách, jako je manželství, vlastnictví a dědictví. Zavedení racionálních soudních procedur tak nahradilo magické způsoby důkazu ordáliemi v ohni nebo ve vodě, soubojem zástupců nebo rituálními přísahami (což vše hrálo ústřední úlohu v germánském lidovém právu); důraz na souhlas jako základ manželství a na zlý úmysl jako základ trestného činu, prosazení nestrannosti, jež měla chránit chudé a bezmocné proti bohatým a mocným.
V době, kdy se kanoničtí právníci a katoličtí juristé na středověkých univerzitách snažili ustavit právní systém pro Církev a stát, byli postaveni před neblahý fakt: ještě v 11. století žily evropské národy pod barbarskými zákony. Čelily situaci, kdy převažujícím zákonem zůstával zákon krevní msty, soudní rozhodnutí bojem a ordáliemi prostřednictvím ohně či vody nebo zproštění viny přísahou svědků. Už jsme viděli, k čemu vedl důkaz ordáliemi v praxi: lidé obvinění ze zločinů byli podrobováni testům, jež neměly nic podobného moderním, racionálním pravidlům vedení důkazů. Racionální procedury, po nichž volalo kanonické právo, tak urychlily konec těchto primitivních metod. Zákon je jednou z důležitých oblastí západní civilizace, kde jsme zavázáni antickému Římu. Ale tam, kde Církev nezaváděla nové věci, obnovovala – a to byl stejně důležitý počin – takže její vlastní kanonické právo se svými pravidly vedení důkazů a racionálními procedurami připomínaly to nejlepší z římského právního řádu v prostředí, kde se o nevině nebo vině často rozhodovalo na základě pověry.
Kanonické právo ve věci manželství stanovilo, že platné manželství vyžaduje svobodný souhlas jak muže, tak ženy a že je lze považovat za neplatné, došlo‑li k němu pod nátlakem nebo vstoupila‑li do něj některá ze stran na základě omylu v identitě nebo v důležité kvalitě druhé osoby. Zde byl položen základ nejen moderních zákonů o manželství, ale také jistých základních prvků smluvního práva, totiž předpoklad svobodné vůle a k němu vztažených pojmů omylu, nátlaku a podvodu. Tím, že zavedli do zákona tyto rozhodující principy, dokázali katoličtí juristé konečně překonat běžnou praxi dětských manželství, jehož počátky byly v barbarském zvyku. Barbarská praxe tak ustoupila katolickému principu. Kodifikací a promulgací (veřejným vyhlášením) systematického zákoníku si mohly blahodárné principy katolické víry prorazit cestu do denní praxe evropských národů, jež už přijaly katolicismus, ale často z něj nedokázaly vyvodit důsledky. Tyto principy si zachovaly ústřední místo v moderních právních řádech, v nichž Zápaďané i Nezápaďané žijí dodnes.
Když zkoumáme pravidla, jimiž se kanonické právo snažilo rozhodnout o trestnosti určitého činu, objevíme právní principy, jež se od té doby staly standardními ve všech moderních západních právních systémech. Kanonické právníky zajímal úmysl činu, různé druhy úmyslu a mravní implikace různých druhů kauzálních souvislostí. S ohledem na tento poslední bod zvažovali kanonisté například tyto případy: někdo hodí kámen, aby zastrašil svého společníka, ale společník, když se snaží kamenu vyhnout, narazí do skály a způsobí si závažné poranění. Hledá lékařskou pomoc, ale kvůli nedbalosti lékaře zemře. Do jaké míry bylo vržení kamene příčinou smrti toho muže? Na takto sofistikované právní otázky hledali kanonisté odpověď.
Titíž kanonisté zavedli stejně moderní princip, podle něhož polehčující okolnosti mohou někoho zbavit právní odpovědnosti. Pokud byl tedy člověk šílený nebo spal nebo se zmýlil nebo byl opilý, jeho zdánlivě trestné jednání nemuselo být postižitelné. Ale tyto zmírňující faktory omlouvaly jen tehdy, pokud obviněný nemohl vědět, že dělá něco špatného, a pokud si některou z těchto podmínek nepřivodil sám, jako v případě, kdy se úmyslně opil.
Samozřejmě už staré římské právo rozlišovalo mezi úmyslným a náhodným činem, a tak pomohlo zavést do zákona myšlenku úmyslu. Kanonisté 11. a 12. století, stejně jako soudobí architekti vznikajících právních systémů sekulárních států západní Evropy, stavěli na nově objeveném kodexu, sepsaném za vlády císaře Justiniána v 6. století. Ale významně k němu přispěli a zdokonalili jej a zavedli do evropských společností, které po mnohá staletí barbarských vlivů nic z těchto distinkcí neznaly.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!