„Jsme svědky silného centralizačního proudu v EU, který migraci využívá jako prostředek sociálního inženýrství. Je to mechanismus pro politický převrat v Evropě“, říká polský právník Jerzy Kwaśniewski v rozhovoru pro The European Conservative.
Jerzy Kwaśniewski je právník a veřejně známá osobnost, spoluzakladatel a prezident Institutu pro právní kulturu Ordo Iuris, konzervativního právního think tanku se sídlem ve Varšavě.
Co se přesně děje v současné době na polsko-německé hranici? Pod jakou právní záminkou přivážejí německé úřady migranty do Polska?
Německé úřady se oficiálně odvolávají na zásadu navracení migrantů do prvního členského státu EU, přes který vstoupili do Evropské unie – v tomto případě do Polska –, pokud se tito migranti následně dostali do Německa a podali tam žádost o mezinárodní ochranu nebo pobyt. Podle nařízení Dublin III je za posouzení takové žádosti odpovědný členský stát, na jehož území migrant poprvé vstoupil. Tím je Polsko.
Potíže však nastávají, když se podíváme na procesní povinnosti stanovené tímto nařízením. Dublinský rámec stanoví formální proces zpětného převzetí, a to i v jeho zrychlené operativní variantě. Tento proces ukládá německé straně povinnost oznámit polským orgánům svůj záměr vrátit dotyčné osoby. Dále vyžaduje kladnou odpověď polských orgánů, po které musí být provedeno koordinované fyzické převedení. Pokud polská strana v jakékoli fázi odmítne, převedení nemůže pokračovat.
Pokud německé úřady navzdory tomu jednoduše přepraví migranty přes hranice a propustí je na polském území, nejedná se již o postup v rámci dublinského nařízení. Jedná se spíše o závažný mezinárodní incident. Německé úřady v určitém okamžiku přiznaly, že jejich úředníci jednali v rozporu s právními normami, naposledy v souvislosti s incidentem ze dne 14. června tohoto roku.
Z hlediska mezinárodního práva se tyto činy rovnají mezinárodně protiprávním činům. Německý stát – prostřednictvím jednání svých úředníků – porušuje územní svrchovanost a právní jurisdikci Polské republiky tím, že překračuje hranice a násilím přivádí na její území nežádoucí nelegální migranty. Polské úřady jsou proto plně oprávněny – podle vnitrostátního i mezinárodního práva – zahájit příslušná trestní řízení, včetně zadržení a podání formálních obvinění. Nejedná se o žádný menší přestupek. Jedná se o závažné porušení, které musí být ze strany polského státu okamžitě potrestáno mezivládními, diplomatickými a operačními protiopatřeními.
A proč se taková reakce nedostavila?
Protože současná polská vláda tyto kroky mlčky akceptuje. Lze se důvodně domnívat, že mezi Varšavou a Berlínem bylo dosaženo dohody, v níž se polská strana fakticky zavázala, že nebude vznášet námitky, ani se nebude dovolávat svých nástrojů na ochranu národní suverenity a jurisdikce. Povzbuzeny touto politickou shovívavostí, německé úřady přistoupily k faktickým operacím, které bez jakýchkoli pochybností představují převaděčství, přičemž němečtí úředníci nyní fungují jako kurýři nelegální migrace do Polska.
V loňském roce německé úřady přiznaly, že mají více než 30 000 potenciálních případů k vrácení do Polska. To, že polská vláda nereaguje, znamená tichý souhlas – shovívavost, kterou německá strana jen příliš ráda využívá.
Opravdu stačí jen politická vůle, aby se této praxi jednou provždy učinila přítrž?
Přesně tak. Politická vůle spojená s důsledným prosazováním našich práv a povinností německé strany. V podstatě zde nejde jen o bezpečnost našich hranic, ale o samotný princip právního státu v rámci Evropské unie.
Jak přesně funguje tento systém – masový přesun lidí z třetího světa do Evropy? Slyšíme o zapojení zločineckých organizací, obchodníků s lidmi, drogových kartelů, nevládních organizací a dokonce i politických sil.
Celý mechanismus masové migrace využívá přirozený lidský instinkt: touhu najít lepší život pro sebe a svou rodinu. Pokud je Evropa prezentována jako země zaslíbená, kde čeká štědrá sociální péče, kde se nemusí pracovat, kde jsou zákony mírné nebo se nedodržují a kde vládne obecný pocit beztrestnosti, je logické, že lidi tento obraz přitahuje.
Ale to je jen začátek. Aby se operace mohla rozšiřovat, je třeba zřídit trvalé kanály a logistické systémy pro pašování lidí. To vyžaduje počáteční investice – finanční, politické a institucionální. Tyto investice obvykle pocházejí od zainteresované strany: od nevládní organizace, zahraniční vlády nebo jiného aktéra, který má v úmyslu vyvolat migrační toky ze strategických důvodů. To není teorie. Byla metodicky analyzována vědci, jako je profesor Kelly Greenhill, který tento jev nazval „zbraní hromadné migrace“.
Ilustrativním příkladem jsou ruské letecké útoky na Aleppo, které byly výslovně zaměřeny na vysídlení velkého počtu obyvatel a zaplavení Evropy uprchlíky. To bylo před více než deseti lety. Dalším příkladem je financování letů z Blízkého východu do Minsku nebo Moskvy, odkud státní služby našich východních sousedů – Běloruska a Ruska – eskortují migranty k polským hranicím, aby vytvořily další tlakový bod.
Jakmile je tato počáteční fáze dokončena, kontrolu přebírá organizovaný zločin. To je ve skutečnosti samotný záměr této zbraně: soběstačný, samoreplikující se systém určený k destabilizaci cílového státu.
V okamžiku, kdy první migranti překročí hranice a úspěšně zveřejní selfie z Varšavy, Berlína nebo Paříže, je zpráva doma jasná: cesta je volná. Zpočátku se tito migranti spoléhají na nevládní organizace nebo státy, které jim cestu financují. Téměř okamžitě se však objevují zprostředkovatelé – obchodníci s lidmi, převaděči –, kteří profitují z nyní již ověřeného úspěchu cesty. Poptávka roste a brzy celý mechanismus funguje autonomně.
Druhým klíčem k účinnosti této zbraně je mezitím soulad – nebo alespoň mlčenlivý souhlas – přijímající země. Aby to bylo zajištěno, investují se prostředky do nevládních organizací působících v dané zemi, které formují politiku, lobují u vlád a budují infrastrukturu pro vnitřní pohyb migrantů.
Někdy však provokatérem není zahraniční mocnost. Někdy je to samotná přijímající vláda – například Německo pod vedením Angely Merkelové. Proč by to vláda dělala? Jaký by mohla mít zájem na tom, aby na své vlastní obyvatelstvo vypustila nekontrolovanou migrační vlnu?
V Německu jsme viděli vládu, která úmyslně způsobila vnitřní šok vlastnímu národu prostřednictvím masové migrace. Jedinou správnou analytickou otázkou je: cui bono? Komu to prospívá? Jaké možné politické výhody se tím sledují? Část odpovědi spočívá v demokratickém instinktu – v rozšířené sentimentální touze pomáhat pronásledovaným. Merkelová pravděpodobně usilovala o přeměnu Německa na „humanitární supervelmoc“ a tím konečně zbavit zemi historické viny spojené s druhou světovou válkou.
Kromě toho však pozorujeme ideologický vliv globálních „filantropů“, jako je George Soros, kteří prosazují doktrínu diverzity jako ctnosti. Podle tohoto přesvědčení není migrace pouze morálním dobrem, ale je také ekonomicky a sociálně prospěšná pro hostitelskou zemi.
V EU byla tato myšlenka institucionalizována. Pokud si přečtete dokumenty EU o migraci, normativní akty a strategické dokumenty, základní předpoklad je vždy stejný: větší diverzita a menší etnická a kulturní soudržnost vedou k větší kreativitě, produktivitě a prosperitě.
Pro tato tvrzení neexistuje žádný empirický základ, a přesto jsou prosazována jako základní kámen migrační politiky EU. Dokonce i v dokumentech, které jsou zdánlivě zaměřeny na omezení migrace – jako je Migrační pakt – najdeme hned na začátku stejné předpoklady.
Ve skutečnosti tyto texty nejsou o omezení migrace. Jsou o její legalizaci, řízení jejích toků a uvalení kvót na všechny členské státy, aby se břemeno rovnoměrně rozložilo. Nikde nenajdeme vážná opatření ke skutečnému snížení počtu příchozích.
Je migrace skutečně nezbytná pro hospodářský růst?
To je ideologický axiom, nikoli ekonomický fakt – a pro evropské společnosti se ukázal jako katastrofální. Neexistují žádné důkazy o tom, že migrace, jakou v současné době zažíváme, významně přispívá k hospodářskému růstu. Nejedná se o příliv kvalifikovaných a produktivních pracovníků. Jedná se o velké skupiny nekvalifikovaných obyvatel, jejichž hlavní motivací je přístup k sociálním dávkám.
Tento druh migrace neřeší nedostatek pracovních sil – naopak vytváří nová břemena. A tato břemena nejsou abstraktní. Zahrnují dokumentovaný nárůst kriminality, všudypřítomný pocit nejistoty a rozpad společenské smlouvy – základní očekávání, že stát zajistí mír a pořádek. Právě tyto věci definují legitimitu fungující vlády.
Ekonomické náklady jsou stejně měřitelné. Kromě přímých transferů sociálních dávek je třeba zohlednit také zdravotní péči, vzdělávání, veřejnou bezpečnost a rostoucí fragmentaci občanského života. V některých polských školách dnes značná část žáků již nemluví polsky. To je jasným znakem sociální dezintegrace. S touto dezintegrací přichází kolaps důvěry – mezilidské i institucionální – a to také představuje hrozbu pro ekonomiku.
Zaměřme se na chvíli na rozdíl mezi „legální“ a „nelegální“ migrací. Není toto rozlišování v tomto kontextu pouze zastíráním skutečného problému?
Jakákoli forma migrace – zejména do etnicky a kulturně soudržných národních států – vede k nestabilitě, narušuje bezpečnost a přispívá ke kriminalitě. Existuje však dlouhodobý model řízené migrace: selektivní přijímání kvalifikovaných pracovníků na omezenou dobu s přísným dodržováním povinnosti opustit zemi po uplynutí této doby. To je obhajitelná politika. V Evropě však takzvaná „legální“ migrace příliš často znamená jen legální vstup.
Následuje nelegální pobyt, chráněný před následky a imunní vůči deportaci. Azyl, který byl kdysi posvátným právem pronásledovaných, je zneužíván a přeměněn na obecný mechanismus legalizace ekonomických migrantů.
Pojem „legální migrace“ by měl znamenat, že stát si zachovává kontrolu – že přizpůsobuje imigraci svým vlastním potřebám a kapacitám. To však bohužel není to, čeho jsme svědky.
V nedávném případu vraždy jsme také zahlédli ekonomický mechanismus, který za tím vším stojí: zahraniční firma dostane od vlády dotace na otevření pobočky v Polsku; rok co rok vykazuje ztráty a neplatí daně; poté doveze migranty, aby snížila náklady na pracovní sílu, čímž podkopává trh práce i sociální soudržnost.
Jedná se o velmi znepokojivý model, který přesouvá náklady na zaměstnávání z firem na společnost. Odpovědní polští podnikatelé na to již dlouho upozorňují: masová migrace pracovníků a snadné získávání pracovních povolení uměle snižují výrobní náklady. Úspory jsou však iluzorní. Zatímco firma může těžit ze snížených režijních nákladů, rozdíl hradí společnost – v podobě sociálních služeb, zdravotní péče, vzdělávání, policejní ochrany a bezpečnostních rizik. Navíc dochází k narušení trhu práce. Pracovní migrace tlačí mzdy dolů, oslabuje vyjednávací pozici a v konečném důsledku snižuje kvalitu života domácích pracovníků.
Jaká je tedy z ekonomického hlediska skutečná alternativa k migraci?
Máme dvě možnosti. První z nich je pouhé přání: radikální demografická změna. Jedná se však o dlouhodobou strategii, kterou Polsko v současné době nesleduje. Několik evropských zemí se pokusilo o takovou prorodinnou politiku, ale střet s masovou kulturou znamenal, že i významné veřejné výdaje – jak je vidět například v Maďarsku – mají jen omezené účinky.
Druhou možností je automatizace. Je možné, že během 5–10 let zmizí hnací síla migrace [pracovní síly] – poptávka po manuální práci. Již nyní jsme svědky rostoucího stupně automatizace výroby – „cobotizace“ –, kdy celé skupiny manuálních pracovníků nahrazuje jediný, vysoce kvalifikovaný technik, který dohlíží na automatizované systémy. V další fázi, kdy se robotika spojí s pokročilou umělou inteligencí a strojovým učením, se výroba ještě více oddělí od lidské fyzické práce.
V tom okamžiku se můžeme ocitnout v situaci, kdy migrující pracovní síla již nebude žádaná, ale stále bude přítomná, a náklady na její ubytování budou pokračovat. Pokud nám záleží na zajištění pracovních příležitostí pro naše vlastní občany, musíme začít vážně uvažovat o významném omezení migrace.
Může společnost skutečně existovat bez jasně definovaných hranic – fyzických i kulturních?
Dosud neexistuje žádný úspěšný internacionalistický experiment, který by se pokusil abstrahovat politickou, právní a ústavní komunitu od národní a kulturní identity. Takové pokusy vždy vedou k atomizaci, expanzi státní moci a rozpadu organických, přirozených zprostředkujících struktur komunity. V takových podmínkách se správa věcí veřejných nakonec stává závislou na síle, protože bez ní nelze udržet bezpečnost.
Tyto experimenty jsme již viděli. Víme až příliš dobře, jak tragické byly jejich důsledky, zejména v Sovětském svazu. Jakékoli dnešní pokusy o oživení doktríny internacionalismu – o vymazání národních a kulturních rozdílů, jak to vidíme například v některých dokumentech Evropské komise a Evropského parlamentu, které se výslovně odvolávají na trockistický „Manifest z Ventotene“ jako na inspiraci, jsou přímou předzvěstí opakování téže tragédie. To prostě není proveditelné.
Jediným skutečně účinným modelem pro správu evropských států je model zakořeněný v národní, ústavní a kulturní identitě. Zakladatelé Evropských společenství to dobře chápali a tento princip je jasně vyjádřen v smlouvách EU, konkrétně v požadavku respektovat národní a ústavní identity, což je ustanovení, na které se dnes často zapomíná.
Co by znamenalo skutečné respektování ústavní identity? Například zdržení se zahájení řízení pro porušení zásad právního státu proti zemím, které provádějí vnitřní ústavní reformy.
Bohužel jsme svědky silného centralizačního proudu v rámci EU, který využívá migraci jako prostředek sociálního inženýrství, Je to mechanismus pro politický převrat v Evropě. Občané se tomu oprávněně brání. Můžeme to jasně pozorovat na polsko-německé hranici, kde se obyčejní lidé tváří v tvář abdikaci státu oblékají reflexní vesty a tvoří občanské hlídky, aby se bránili proti migrantům.
Publikováno v The European Conservative.
° ° °
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
