Jak nás Cyril a Metoděj provázeli dějinami

Velehrad,_Morava

Úvod července a taky prázdniny patří hned dvěma fanouškovským skupinám, ti filmoví berou batůžky či nasedají do limuzín a frčí několik desítek let do Karlových Varů, ti křesťanští se z železnou pravidelností, ovšem o hodně delší dobu, vydávají zase na Velehrad.  Co tedy pro naše národní dějiny znamená cyrilometodějská tradice?

Cyrilometodějství patří k našim nejdéle udržovaným duchovním a současně i národním tradicím. Jako do projekčního plátna do ní v jednotlivých historických epochách otiskovaly své představy různé náboženské i ideové směry. Nejvíce k tomu dochází v 19. a 20. století, kdy tradice prožívá svůj mohutný rozmach. Nezpochybnitelnou úlohu ve výkladu a aktualizaci cyrilometodějské tradice v moderní době sehrává okolnost, že se jedná o tradici „zakládající“. Tato tajemná, romantická a současně obtížně uchopitelná minulost z doby na úsvitu naší státnosti devátém století samozřejmě inspirovala různé výklady, stejně jako tomu bylo u řady dalších našich duchovně-národních tradic, v největší míře u další naší zakladatelské tradice  – svatováclavské. Ta však ve stejné době, kdy cyrilometodějství zažívá růst, vede konkurenční zápas s husitskou tradicí a kult našeho svatého knížete hlavně v Čechách poněkud ztrácí na oblibě.  Navíc životní osudy obou soluňských bratří, odehrávající se v tehdejších dramatických mocenských i duchovních konstelacích nabízí velmi silný příběh, který je plný pozitivních i negativních emocí, obsahuje jak výšiny, tak i velké pády.

Národní kult

Renesance zájmu, zřetelně podpořený především miléniovými oslavami v roce 1863, je provázena řadou náboženských aktivit a souběžně s tím také posilováním české národní identity na Moravě. Dynamiku proměn cyrilometodějství od 19. století vyjadřuje také výrazný rozvoj vědeckého a uměleckého vyjadřování významu tradice. Jedním z průvodních znaků je také velký zájem papežství, které do cyrilometodějství projektovalo své představy o posilování vlivu mezi křesťany na východě a přesunuje tak zájem do oblasti, která byla z jeho strany předtím poněkud opomíjena. K upevnění pozice v kolektivní paměti na národní i nadnárodní úrovni přispěl i fakt, že symbolickým místem a výrazem moderní podoby tradice se stal Velehrad. Transformoval se z ryze poutního místa do organizačního jádra, kde se utvářela katolická spolková struktura na Moravě.

Dalším významným mezníkem v transformacích tradice je vznik samostatného československého státu v roce 1918, jehož představitelé se snaží prezentovat v oficiální dikci reminiscence na působení slovanských misionářů jako součást společných česko-slovenských dějin a tím pádem hovořit i o československé státnosti jako logickém vyústění trendů, které byly položeny již před více než tisíci lety. Církevní diskurs je navíc ještě obohacen o další rozměr, který souvisí s obecnějšími tendencemi, a to je úsilí o propojení intelektuální a spirituální obnovy uvnitř katolické církve, které se realizuje jako východisko z poválečné hodnotové i společenské krize. Na Moravě je opět jedním z hlavních center utváření nového sebepojetí katolicismu Velehrad a cyrilometodějství.      

Tohle režim nečekal…

 Další interpretační příběh cyrilometodějské tradice se začal psát po druhé světové válce a zejména po komunistickém puči v roce 1948. Blízkost cyrilometodějství k ideálům všeslovanské spolupráce je důvodem k pokusu učinit z Velehradu místo, spojené s prokomunistickou kolaborací z kněžských řad.  Poté, co tyto pokusy skončily neúspěchem, moc se snaží vliv Velehradu eliminovat. V případě cyrilometodějské misie  komunistický výklad směřoval k tomu, že ji líčil především jako kulturní záležitost, podbarvenou navíc silně nacionálně jako prostředek proti pronikání germánských vlivů. Podle interpretace československých komunistických orgánů totiž stály všechny české a národní tradice vždy proti Západu.   Papež Jan Pavel II. podnikl také hned na úvod pontifikátu kroky k posílení cyrilometodějského kultu, když oba věrozvěsty prohlásil v roce 1980 za spolupatrony Evropy a vyjádřil tak potřebu duchovního obohacování mezi oběma částmi tehdy rozdělené Evropy. K posílení významu cyrilometodějství na celocírkevní úrovni přispělo i vydání encykliky Slavorum Apostoli, datované 2. června 1985.

Hlavní konflikt, který navíc přerost i do tehdy neočekávaného politického střetu, se odehrál u příležitosti vzpomínky na 1 100 let smrti sv. Metoděje, konkrétně během slavnostní bohoslužby 7. července 1985. Asi stopadesátitisícový zástup poutníků přijel skutečně na náboženskou pouť, nikoli na mírovou slavnost a bohoslužba získala podobu spontánní manifestace, prvního velkého vystoupení v protirežimním duchu. Tato zkušenost položila základ celé řadě konfesních aktivit, které však přesahovaly do veřejné sféry a představovala symbolický přelom pozvolna sílícího občanské rezistence, která se nakonec přetavila pod vlivem mezinárodních změn do pádu komunistické moci v roce 1989.        

Kořeny naší víry

I v současné době cyrilometodějská idea neztratila své přesahy a aktuální význam. V dnešním, aktuálním kontextu lze cyrilometodějství vnímat třeba jako příležitost hledat v naší společnosti obecnější zájem, který pomáhá občany i instituce spojovat, ne rozdělovat a hledat cesty k tomu, jak upevnit sounáležitost, tak jak nám to ostatně připomíná dialogický charakter cyrilometodějské tradice. Datum, kdy vzpomínáme příchodu misie, tedy nabízí i důstojné připomenutí kořenů nejen naší víry, ale i kultury a národní a státní identity, ale třeba také podnět k novému promýšlení vztahů vědy, víry, kultury v duchu svobody a vzájemné otevřenosti.                                                      

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.