Jak jsme trpěli…

NS1

Budova Národního muzea v Praze nedávno prošla celkovou rekonstrukcí a působí více než vznešeně. Při pohledu na ni se však člověk nemůže zbavit jedné kousavé myšlenky: Jak je možné, že takto esteticky významné dílo vzniklo za Rakouska-Uherska? Nebyla snad habsburská monarchie temným obdobím českého národa, z nějž jej vysvobodila až první světová válka a Masarykova zahraniční akce?

Národní muzeum je místem, které staromilce, ale i esteticky citlivější jedince prostě musí nadchnout. Výzdoba je vskutku honosná a jasně demonstruje snahu tehdejších českých vzdělanců se předvést (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Zvláště výstavně pak působí tzv. Pantheon, místnost pod kupolí, kde jsou vystaveny sochy a busty významných osobností české vědy, kultury a politiky převážně 19. a 20. století. Co však překvapí je fakt, že na čestném místě uprostřed stěn se zde nachází i busta, jíž by neznalý návštěvník nečekal! Na procházející zde totiž shlíží císař František Josef I., přičemž přes celou místnost mu do tváře hledí jeho choť, císařovna Alžběta (nazývaná Sisi).  Že by tu něco nesedělo?

Štenberk, Palacký a pocta císaři

Nechci zde zabíhat do historických detailů, nicméně sluší se zmínit, že Národní muzem (tehdy Vlastenecké muzeum) bylo založeno již roku 1818 jako výsledek snahy českých vědců a osvícených šlechticů vytvořit místo pro ucelenou vědeckou sbírku a posílení národního povědomí. K předním podporovatelům tak tehdy patřil historik František Palacký či paleontolog hrabě Kašpar Maria Štenberk. Ostatně Štenberský palác byl jeho prvním stálým sídlem. Následný Palackého návrh na výstavbu speciálně pojaté budovy s názvem Francisceum (jako pocta císaři Františku I.) však nebyl realizován  a tak si muzeum na své současné sídlo muselo počkat na přelom 19. a 20. století. Nebyla však habsburská monarchie “vězením národů”, v níž se Čechům i dalším neněmeckým národnostem dostávalo jen ústrků, diskriminace a přehlížení? Nejednalo se o dlouhé pobělohorské období temna, z něhož národ vyvedl až Masaryk a jeho spolupracovníci doma i v zahraničí? Jak je možné, že v časech represí mohla vzniknout tak významná instituce s takto honosným sídlem? A přitom rozhodně nebyla (nejen v Praze) jediná!

 

Zdá se tedy, že by bylo vhodné náš všeobecný obraz habsburské monarchie poněkud poupravit a přiznat ji trochu více zásluh. A to minimálně ve svobodě, kterou svým národům poskytovala. Vztahy mezi národy monarchie nebyly vždy ideální, nepřehlížím rozepře, politické i jazykové spory i zklamání např. v podobě vzniku dualismu či neochoty Františka Josefa I. nechat se slavnostně korunovat českým králem.

Prohnilá monarchie?

Jedno je však nezpochybnitelné! Národní muzeum, stejně jako Národní divadlo (na nějž Císař pán z vlastní kapsy významně přispěl) či další instituce a budovy v ilegalitě nepostavíte! Přemýšlejme o tom, až příště znova uslyšíme příběh, jak českoslovenští politici roku 1918 rozbili monarchii a vyvedli tím národ z okovů. Historie je totiž často mnohem složitější a komplikovanější.

 

Autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Katedře politologie a mezinárodních vztahů při FF ZČU. Publikuje na svém blogu 

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme