Slovo hodnota dnes používáme bez ustání. Jenže když se ekonomický jazyk přenese do morálky, vzniká slušný zmatek. Rozdíl mezi hodnotou a dobrem je zvlášť patrný tam, kde jde o ochranu lidského života.
Slovo „hodnoty“ dnes skloňujeme na každém rohu. V politice, byznysu i v osobních zpovědích. Mluvíme o evropských, křesťanských či rodinných hodnotách, sestavujeme si osobní žebříčky a když chceme někoho pochválit, řekneme, že je „hodnotově ukotvený“. Když se naopak s někým zásadně neshodneme, uzavřeme debatu smířlivým, leč rezignovaným pokrčením ramen: „Každý máme prostě jiné hodnoty.“ Právě tato samozřejmost by nás však měla mrazit. Co vlastně slovem hodnota říkáme? A co jsme tím vytlačili z morálního slovníku?
Tento posun není náhodný ani neškodný. Zní to možná překvapivě, ale pojem hodnoty si filosofie vypůjčila přímo z účetních knih ekonomie. Měl nahradit klasický pojem dobra, který se zdál být příliš zatížený metafyzikou a novověkým obratem k subjektu, jenž odstartoval Immanuel Kant. Hodnota je něco, co něčemu přisuzujeme, co odhadujeme, porovnáváme a směňujeme. Když se tento tržní jazyk přenese do oblasti morálky, vzniká nebezpečná iluze, že dobro není objektivní skutečnost, ale něco, čemu člověk teprve uděluje význam. Jako by věci nebyly dobré samy o sobě, ale stávaly se cennými až tím, že si jich někdo všimne a označí je cenovkou.
Iluze zvaná axiologie
Snaha zachránit objektivitu morálky i po tomto kantovském obratu vedla na počátku 20. století k rozkvětu axiologie – filosofie hodnot. Myslitelé jako Max Scheler nebo Nicolai Hartmann se snažili dokázat, že hodnoty existují nezávisle na nás a tvoří jakousi ideální říši. Protože však odmítli klasickou metafyziku dobra, museli přijít s novým způsobem, jak je poznávat. Zrodila se teorie „emočního cítění hodnot“.
Zní to krásně, ale má to jeden zásadní háček. Pokud je morální hodnota přístupná pouze skrze jakousi emocionální intuici, zůstává navždy uvězněna v bažině subjektivity. Axiologové nedokázali uspokojivě vysvětlit, čím se hodnota liší od dobra, a jejich snaha nahradit klasickou etiku ctností „etikou hodnot“ nakonec ztroskotala. Hodnoty zůstaly pouhými přívlastky, zatímco dobro ztratilo svou substanci.
Člověk neusiluje o hodnotu, ale o dobro
Klasická filosofie přitom o lidském jednání mluvila zcela jinak. Aristotelés zahajuje svou Etiku Níkomachovu tvrzením, že každé jednání a každá volba směřují k nějakému dobru. Nezačíná u subjektivního hodnocení, ale u cílového uspořádání lidského jednání. Člověk se léčí, aby získal zdraví. Staví dům, aby měl kde bydlet. Nemůžeme však postupovat do nekonečna. Musí existovat něco, o co usilujeme nikoli jako o prostředek, ale jako o konečný cíl. Aristotelés tento nejvyšší lidský cíl označuje slovem eudaimonia – blaženost, štěstí, lidské rozvinutí. Nejde o příjemný pocit, ale o dobrý a zdařilý život odpovídající lidské přirozenosti. Ctnost přitom není „hodnota“ uložená v seznamu našich přání. Je to svalová paměť charakteru, díky níž člověk dobře jedná. Ctnostný člověk nejen prohlašuje, že si váží spravedlnosti; on jedná spravedlivě. Jazyk ctností nás tedy vede od pouhého prohlášení k formaci charakteru.
Tomáš Akvinský toto aristotelské nakládání s dobrem dále prohlubuje a zasazuje jej do křesťanského obrazu stvoření. Dobro a jsoucno jsou podle něj ve skutečnosti totéž. Něco je dobré natolik, nakolik je skutečné a nakolik naplňuje svou přirozenost. Dobro není libovolná nálepka, kterou na věc přilepí pozorovatel. Vychází z toho, čím daná věc je. Rozum není nástrojem, kterým si člověk vytváří vlastní morální realitu; má poznávat dobro odpovídající lidské přirozenosti a vést vůli k jeho uskutečňování.
Lidský život není položka v katalogu
Rozdíl mezi hodnotou a dobrem je zvlášť patrný tam, kde jde o lidský život a důstojnost. Řekneme-li, že lidský život je „naší hodnotou“, může to nechtěně znít jako vyjádření skupinové preference. My si života ceníme, někdo jiný dává přednost jiným hodnotám. Ochrana člověka se potom dostává do jedné řady s pohodlím, ekonomickým prospěchem nebo kariérním úspěchem. Stává se z něj položka v jakémsi morálním obchodě, kde lze hledat výhodný kompromis.
Nikde není tento rozdíl bolestivější než v desetiletí vedené debatě o umělých potratech, která si za posledních desetiletí vyžádala miliony nevinných životů. Moderní bioetika a politická filozofie tento problém takřka výhradně rámují jako střet hodnot. Na jedné straně stojí „hodnota lidského života“, na druhé „hodnota ženské autonomie“, „hodnota zdraví“ či „hodnota socioekonomické stability“. Když se morálka redukuje na osobní či společenské preference, stává se interrupce otázkou vyvažování konkurujících si hodnot. Společnost pak hledá kompromis: něco si vezme, něco obětuje.
Klasická etika ctností a přirozený zákon však takové počítání odmítají. Život není pouhou položkou v katalogu lidských tužeb. Je základním předpokladem všeho ostatního. Bez bytí nelze uskutečňovat svobodu, bez života nelze hledat pravdu ani budovat společenství. Ničit lidský život ve jménu jiných dober je proto kategorickým omylem. Znamená to obětovat samotnou podmínku možnosti jakéhokoli dobra.
Když společnost legalizuje umělý potrat pod záminkou ochrany jiných „hodnot“, vysílá zásadní signál. Připouští, že lidský život – alespoň v jeho nejzranitelnějších fázích – není nezcizitelným dobrem, nýbrž podmíněnou veličinou. Dítě v prenatálním stadiu se v jazyce hodnot stává překážkou pro realizaci hodnot jiných. Filosofická i teologická reflexe přitom zdůrazňuje, že starost o zachování života je prvním a nejzákladnějším příkazem přirozeného zákona. V hloubi duše to všichni tušíme: lpíme na svém životě, pečujeme o zdraví a smrt blízkého nás navzdory víře v život věčný drtí. Jakmile však tento princip relativizujeme, morální řád se hroutí do utilitarismu, kde síla nebo společenská poptávka určují, komu bude přiznáno právo na bytí.
Jazyk hodnot v tomto kontextu funguje jako anestetikum. Umožňuje nazývat zničení lidského bytí „volbou“, „právem“ nebo „respektováním hodnotového žebříčku“. Skrývá ontologickou realitu činu za fasádu tolerance a plurality. Naproti tomu jazyk dobra neklade otázku, čí hodnota je silnější. Ptá se, co je objektivní pravdou o lidské přirozenosti. A touto pravdou je, že každý lidský život má svou vnitřní teleologii a důstojnost, která nezávisí na stupni vývoje, míře závislosti na mateřském organismu ani na tom, zda si ho někdo „přeje“.
Legální interrupce tak zůstávají nejzjevnějším důkazem selhání axiologického paradigmatu. Dokud budeme lidský život chápat jen jako jednu z mnoha hodnot, které je třeba poměřovat s ostatními, nikdy nebudeme s to poskytnout skutečnou a bezpodmínečnou ochranu těm nejbezbrannějším. Ochrana života vyžaduje návrat k jazyku dobra, který uznává, že některé skutečnosti nelze obětovat, protože právě ony nesou samotný smysl lidské existence.
Nestačí hodnoty sdílet, je třeba je žít
Oblíbenou politickou frází je, že společnost musí „sdílet společné hodnoty“. Ani to však nestačí. Společnost může sdílet také předsudky, omyly nebo nespravedlivé představy. Samotná shoda nevytváří dobro. Aristotelská a tomistická tradice se proto neptá pouze, zda se lidé na něčem shodnou, ale zda jejich shoda odpovídá pravdě o člověku a společném dobru. Většina může něco považovat za správné, a přesto se mýlit.
To neznamená, že bychom měli slovo hodnoty úplně přestat používat. Je součástí současného jazyka a někdy může být užitečnou zkratkou. Musíme však vědět, co se za ní skrývá, a nenechat se jím svést. Místo neurčitého tvrzení, že „hájíme své hodnoty“, můžeme říct, že chráníme lidský život, usilujeme o spravedlnost, hledáme pravdu a přijímáme odpovědnost za své jednání.
Hodnoty můžeme deklarovat, tisknout do stranických programů a lepit na nárazníky aut. Dobro však musíme poznávat a uskutečňovat. Ctnost se neprojevuje seznamem správných slov, ale způsobem života. Možná tedy nepotřebujeme především více mluvit o hodnotách. Potřebujeme znovu získat odvahu mluvit o dobru, pravdě, spravedlnosti a lidském cíli. Nejde totiž jen o to, jaké hodnoty máme. Jde o to, jaké dobro poznáváme, jaké dobro konáme – a jakými lidmi se tím stáváme.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!



