Jak rozložit neliberální systémy? Zeptali jsme se bývalého náměstka ministra zahraničních věcí a bývalého polského velvyslance v Izraeli a ve Spojených státech na „bojovnou demokracii“ Donalda Tuska, na podobnosti a paralely mezi změnami ve vládách v Polsku a Maďarsku a na to, jak Poláci vnímají společné hodnoty a společné politiky EU.
Marek Magierowski je bývalý polský novinář a diplomat, bývalý státní podtajemník na ministerstvu zahraničních věcí a bývalý polský velvyslanec v Izraeli a ve Spojených státech. Je držitelem magisterského titulu v oboru hispanistika z Univerzity Adama Mickiewicze. Působil jako zástupce šéfredaktora deníků „Rzeczpospolita“ a „Forum“ a jako redaktor zahraniční rubriky časopisu „Newsweek Polska“. V letech 2015 až 2017 působil jako vedoucí tiskového úřadu a mluvčí polského prezidenta, později také jako náměstek ministra zahraničních věcí. V letech 2018 až 2021 byl polským velvyslancem v Izraeli a v letech 2021 až 2024 polským velvyslancem ve Spojených státech. Jeho kniha Exhausted se zabývá finanční krizí Evropské unie.
Maďarsko má už měsíc a půl novou vládu. Ta se dostala k moci se slibem politické změny, systémové změny, podobně jako slib, který před dvěma a půl lety dal polským voličům Donald Tusk.
V našich vztazích s Maďarskem existuje určitá dichotomie, protože s maďarským národem jsme vždy měli vynikající vztahy díky naší společné historii a sdíleným zkušenostem, včetně těch z dob komunismu. Nejde o vztahy mezi vládami; jde o spolupráci a přátelství mezi našimi národy a společnostmi. Stejný princip platí i pro ostatní národy a vlády. V poslední době jsme měli také poměrně komplikované vztahy se Spojenými státy kvůli nepředvídatelnosti Trumpovy administrativy. Na druhou stranu velmi dobře víme, že ve Spojených státech může do dvou let dojít k politické změně. Republikáni by mohli ztratit většinu v Kongresu již letos na podzim.
Když tedy hovoříme o bilaterálních vztazích, musíme vždy mít na paměti, že vlády přicházejí a odcházejí, hlavy států přicházejí a odcházejí; jsou voleny, znovu voleny a poté sesazeny ze svých funkcí. Kdykoli tedy hovoříme o našich vztazích s Maďarskem a například o rámci Visegrádské skupiny, zejména pokud jde o naši činnost, postavení a politický a ekonomický vliv v rámci Evropské unie, domnívám se, že bylo vždy politickou chybou považovat tuto skupinu za zastaralou strukturu, za formát, který již nepotřebujeme.
Došlo k určitým politickým napětím, zejména pokud jde o vztahy s Ruskem. Bylo to jedno z jablek sváru v našich vztazích s Maďarskem, zejména postoj pana Orbána k válce na Ukrajině, jeho přístup k Ruské federaci a jeho neochota připojit se k ostatním zemím EU v sankčním režimu. Když jsme měli předchozí konzervativní vládu, vztahy se paradoxně také zhoršily, a to nikoli kvůli konzervativním rozdílům. V mnoha otázkách jsme s panem Orbánem byli zajedno: v boji proti ideologii „woke“ a liberalismu a v obraně židovsko-křesťanských hodnot.
Jaké podobnosti a paralely vidíte mezi těmito dvěma vládními změnami, když pan Tusk a pan Magyar rozebírají politické instituce předchozí vlády?
Myslím si, že únava a zklamání širšího elektorátu hrají v dnešní politice mnoha evropských zemí velmi důležitou roli. Po osmi letech vlády strany Právo a spravedlnost a šestnácti letech Orbánovy vlády v Maďarsku se podle mého názoru začala vkrádat únava a zklamání, a to byl jeden z hlavních důvodů, proč voliči prostě odmítli jak Orbána, tak Morawieckého, našeho bývalého konzervativního premiéra.
Je velmi obtížné splnit všechny sliby, protože v dnešní politice lidem neustále něco slibujete: reformy, zásadní změny, novinky, a abyste je udrželi spokojené, rozšiřujete spektrum svých volebních slibů.
Podařilo se Tuskově vládě splnit své volební sliby?
Na podzim příštího roku nás čekají volby a domnívám se, že pro něj bude velmi obtížné vykreslit svou vládu jako subjekt, který vždy plnil své sliby. Opět si myslím, že zklamání a únava tu budou hrát klíčovou roli. A je zajímavé sledovat a poslouchat, jak se pan Magyar snaží zdůraznit současný stav věcí v Maďarsku a svalit veškerou vinu na pana Orbána a předchozí konzervativní vládu, protože to je jedna z metod, kterou političtí lídři v Evropě tak často používají: za to, co ve státě, v ekonomice země nebo v politické struktuře nefunguje, vždy viní předchozí vládu. Je pro ně totiž mnohem snazší svalovat vinu na ostatní, než plnit své sliby.
Jak byste popsal takzvanou „militantní demokracii“, politické metody pana Tuska?
Militantnost potřebujete, když se snažíte přesvědčit své jádro voličů, že žijeme v nedemokratickém systému – a právě to dělal pan Tusk, když byl v opozici, a právě to dělal pan Magyar, když byl v opozici v Maďarsku. Pokud se snažíte vykreslit velmi negativní obraz toho, co dělá současná vláda, musíte prohloubit kontrast mezi demokracií a systémem, který není plně demokratický. Pokud tedy potřebujete „obnovit demokracii“, k čemuž nyní dochází v zemích jako Polsko a Maďarsko, musíte neustále opakovat, že žijeme v nedemokratickém systému a použít určité nástroje a postupy, které s sebou přinášejí bojovnost.
Myslím si, že panu Tuskovi a panu Magyarovi se podařilo vytvořit si velmi loajální voliče, kteří nevěnují přílišnou pozornost tomu, co se ve skutečnosti děje nebo dělo v politice a ekonomice. Nejdůležitějším prvkem je tato posedlost panem Orbánem. Sám jsem byl vůči politice pana Orbána velmi kritický, ale domnívám se, že ani v Polsku, ani v Maďarsku neexistuje racionální uvažování a argumentace ohledně politických oponentů, a proto jak Tusk, tak Magyar využívají tyto nástroje k mobilizaci voličů a přehánějí ten údajný kontrast mezi demokratickým systémem a touto nedemokratickou šedou zónou, v níž se Právo a spravedlnost či Fidesz pokoušely řídit své země.
Podle kritiků zasáhla Evropská komise do voleb, když otevřeně projevila sympatie k opozičním stranám, a pak ihned po jejich vítězství uvolnila pro obě země prostředky z fondů EU. Jedná se o případ zjevné zaujatosti?
Evropská komise bohužel disponuje finančními nástroji k trestání i odměňování vlád po celé Evropě a tento jev pozorujeme již řadu let. Liberální vlády byly vždy hýčkány, zatímco konzervativní vlády byly za svou činnost, za svá politická a ekonomická opatření vždy nějakým způsobem trestány. Velmi podobnou situaci jsme zažili v Polsku před volbami v roce 2023, kdy byly některé fondy EU výslovně pozastaveny a polská vláda pod vedením pana Morawieckého nemohla tyto prostředky nikdy využít k oživení polské ekonomiky. Bylo naprosto předvídatelné, že právě tato velmi drastická a neopodstatněná opatření, která Evropská komise a obecněji řečeno evropské elity přijímaly proti konzervativní vládě v Polsku, a také proti některým dalším vládám v Evropě, měla velmi negativní dopad na volební šance konzervativců v Polsku.
Bohužel se tento jev nyní rozšiřuje, protože vidíme, jak se i američtí představitelé pokoušejí zasahovat do maďarských a dalších voleb. A již delší dobu si stěžujeme, že tolik organizací, subjektů a charitativních organizací působí opět v šedé zóně, neformálně a neoficiálně, a ve skutečnosti financují politické kampaně v mnoha zemích východní Evropy. Musíme tedy být velmi přímí a nekompromisní a trvat na tom a opakovat, že nechceme žádné zahraniční vměšování, zejména v těchto mladých demokraciích, jako jsou Polsko a Maďarsko. Jsme sice mladé, ale zavedené, suverenní demokracie; jsme dostatečně moudří a chytří na to, abychom řídili své vlastní země.
Pokud se někdo pokusí nějakým způsobem zasahovat a dávat najevo, že má právo určovat výsledek politických procesů v zemích, jako jsou Maďarsko a Polsko, je to ozvěna koloniálního myšlení supervelmocí.
Někteří tvrdí, že velkorysost Bruselu má vysokou cenu: podřídit se bruselským iniciativám, jako je podepsání migračního paktu, změna některých prvků daňového systému (žádné zvláštní daně pro nadnárodní společnosti), podpora členství Ukrajiny v EU a uvolnění zákonů o sňatcích osob stejného pohlaví a potratech. Je tomu tak?
Jedná se o silný trend, který bude sílit, a domnívám se, že bychom za naši svobodu neměli platit tak vysokou cenu. Jsem přesvědčený eurofil a nedokážu si ani představit scénář, v němž bychom z Evropské unie vystoupili. Obávám se však, že v Evropě existuje mnoho politických sil, které jsou rovněž na vzestupu a které zcela jasně prosazují odchod Polska z EU, což by mělo katastrofální následky.
Na druhou stranu chápu všechny ty odstíny šedé, pokud jde o naše členství v Evropské unii, protože vždy musíme zvážit všechny aspekty a snažit se najít správnou rovnováhu mezi naší demokracií, naší svobodou a všemi povinnostmi, které jako členské státy EU máme.
Pokud se mě zeptáte, zda jsme dost silní na to, abychom se postavili proti všem těm někdy absurdním opatřením, která přijímá a vnucuje Evropská komise a obecně evropské elity, měli bychom především naléhavěji zdůrazňovat, že jsou v rozporu s našimi hodnotami. Polsko vždy bylo, je a bude křesťanskou zemí, navzdory všem trendům a tendencím, migraci a některým společenským vývojům. Jsme hluboce konzervativní, takže v sociálních otázkách můžete být liberální, ale vždy si musíte uvědomovat, v jaké společnosti žijete a jak rychle můžete změny prosadit.
Když se mě například ptají, zda budou zavedeny sňatky osob stejného pohlaví, vždy odpovídám, že jako konzervativec a katolík jsem proti tomu. Samozřejmě bych pochopil, kdyby v polské společnosti existovala drtivá politická podpora pro takové řešení, protože žijeme v demokracii. Prozatím je to však nemožné, protože většina Poláků je stále proti manželství osob stejného pohlaví. Možná se taková možnost objeví, protože probíhá diskuse o registrovaném partnerství, které by nějakým způsobem alespoň částečně zahrnovalo potřeby homosexuálních párů v Polsku. Potřebujeme však čas, ne věci mocí vnucovat.
Sociální struktura každého národa, každé společnosti, je jiná, a v tomto ohledu vidím konflikt mezi evropskými institucemi a národními vládami, zejména ve východoevropských zemích. Poláci, Maďaři, Rumuni a Češi nemají rádi, když nám jiné síly nebo vlády vnucují svá vlastní pravidla, zvyky a způsoby uvažování. Samozřejmě je přehnané srovnávat Brusel se sovětskou Moskvou před 40 lety, ale chápu lidi, které postoj Evropské komise vůči Varšavě či Budapešti irituje.
Jste optimistický ohledně politických trendů v EU?
Polští konzervativci neustále zdůrazňují, že nechceme opustit Unii; chceme zlepšit nejen vnitřní vztahy mezi členskými státy a Evropskou komisí, ale také fungování EU jako takové. Domnívám se, že musíme vytyčit určité červené čáry. Ve vztahu k Evropské komisi musíme být asertivnější. Myslím, že i liberálové jako pan Tusk a pan Magyar si uvědomují, jak riskantní je přijímat vše, co nám Evropská komise vnucuje.
Jste optimistický ohledně budoucnosti V4?
Ano, musíme udržovat dobré vztahy s jednotlivými národy i společnostmi. Je to velmi důležitý formát, protože 90 procent našich politických priorit v rámci Evropské unie je srovnatelných, takže si myslím, že můžeme spolupracovat. Důležité je mít společné priority a společný postoj, pokud jde o naše vztahy s Německem a Francií. Nemyslím si, že si mnoho lidí uvědomuje, jak jsme jako Visegrádská skupina ekonomicky silní. Obchod mezi Německem a V4 je mnohem rozsáhlejší než obchod mezi Německem a Ruskem. Jsme tedy ekonomicky velmi silní. Stáváme se silnějšími i politicky.
Geopolitickou obavou Polska je Rusko; máte historické zkušenosti, které vás nutí být ve střehu. Proč si ale myslíte, že Rusko představuje hrozbu pro celou Evropu?
Již léta jsme svědky hybridních akcí prováděných Ruskou federací. Jedná se o nekonečnou válku. Nyní se soustředíme na vojenské nepřátelství na Ukrajině, ale nejvíce mě znepokojuje záměr Ruska narušovat náš každodenní život. A nejde o odpalování raket na civilní cíle v Estonsku, Polsku nebo Rumunsku. Nejde o nasazování dronů, někdy omylem, ale o snahu co nejvíce nám zkomplikovat a znepříjemnit život: paralyzování letišť, narušování GPS komunikace, přerušování komunikačních kabelů na dně Baltského moře nebo dokonce umisťování výbušnin do nákladních letadel. A toto pokračuje a obávám se, že je stále těžší se před tím chránit.
Polsko se spoléhá na bezpečnostní záruky NATO a USA. Jak optimistický jste ohledně toho, že USA a Evropa zůstanou v rámci NATO jednotné?
Vše se točí kolem vnímání ruské hrozby. Mezi evropskými členy NATO panují rozdíly. Země jako Polsko, Finsko nebo pobaltské státy jsou v první linii; z geografického hlediska je zcela pochopitelné, že tuto hrozbu vnímáme, a připravujeme se na fyzickou konfrontaci s Ruskem.
Pokud si promluvíte s našimi finskými přáteli, někteří z nich si uvědomují, že tato hrozba se může zhmotnit za dva či tři roky. My nejsme až tak pesimističtí, ale obáváme se, že vnímání této hrozby není v celé Evropě stejné. Částečně kvůli určitým trendům ve vnitropolitice některých zemí. Například španělská vláda v čele s premiérem Sanchezem se rozhodla nepovolit lety z Ameriky ani využití základen nacházejících se ve Španělsku pro bojové mise nad Perským zálivem, což samozřejmě vyvolalo diplomatickou roztržku mezi Španělskem a Spojenými státy. Sanchez velmi dobře věděl, že protitrumpovské nálady jsou ve Španělsku velmi silné, a tak tuto protiamerickou náladu cynicky využil k posílení své politické pozice.
Navíc nejde jen o náš postoj k Rusku, ale také o náš postoj k Americe. Musíme najít správnou rovnováhu mezi oprávněnou kritikou americké zahraniční politiky a našimi dlouhodobými potřebami, jakož i naším dlouholetým spojenectvím s Amerikou, které je naprosto nepostradatelné, zejména s ohledem na neochotu mnoha evropských zemí zvyšovat výdaje na obranu. Trumpovi musím přiznat zásluhu za to, že trvá na tom, aby evropští členové NATO zvýšili své vojenské výdaje, a podařilo se mu mnoho z nich přesvědčit. Myslím si tedy, že bychom si měli uvědomit, že se jedná o jeden z klíčových prvků této transatlantické konfigurace. Pokud nebudeme na obranu vynakládat více prostředků, bude velmi obtížné udržet soudržnost v rámci NATO.
Publikováno v The European Conservative
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!



