Čtení na léto: ŘEKNI BODUÁK (9)

Toto je část 9 z 19 série ČTENÍ NA LÉTO

Minule jsme sledovali Růženinu cestu rozbombardovanou Ostravou a mrazivé setkání s esesákem Czechonekem. Růžena musela podstoupit riskantní misi do trosek poničeného paláce Elektra, aby pro něj zachránila dokumenty – výměnou za úřední povolení ke svatbě.

Kapitola devátá / „Difoka cholka“

Nádražní budova stanice Mährisch Ostrau Hbf. – Moravská Ostrava hl. n. v Přívoze nebyla přímo zasažena. Poškozeno bylo jen odvodnění kolejiště.

„Za chvíli to tady bude vypadat jako kanál La Manche při vylodění v Normandii,“ suše konstatoval Josef, který opět jednou mluvil rychleji, než myslel.

Vedle něj stojící přednosta stanice jen zalapal po dechu a převrátil oči v sloup. Byl to sudetský Němec a rozuměl dobře česky.

Kolejišti totiž hrozilo podmáčení a zaplavování z nedalekého Černého potoka, té smradlavé mrtvé stoky plné oleje a šlamu – „té řiti města“. Tak situaci profesionálně vyhodnotil Josef se svým starším kolegou z kanceláře, inženýrem Arnoštem Malyšákem, když je po náletu na nádraží odvezl nákladní vůz „Luftschutzu“ – civilní protiletecké ochrany hasičů z Vítkovic.

Stavební inženýr Malyšák dostal za úkol s nádražáky co nejdříve zprovoznit důležitý dopravní uzel. S Josefem hledali plány v archivu, který byl plný střepů z vymlácených oken, a Arnošt si při tom pořezal dlaně.

Do večera pak dokumentaci třídili. Arnošt seděl na židli, obě ruce měl zafáčované a vztyčené před obličejem dlaněmi k sobě, takže vypadal jako chirurg před operací. Josef mu postupně ukazoval výkresy a on plačtivě reagoval: „ANO, NE, ANO, NE,“ dokud nenašli, co potřebovali. Za zády jim samozřejmě se samopaly v rukou neustále přešlapovala pobavená vojenská ostraha.

Pak už nádražní dělníci celou noc s krompáči a lopatami opravovali odvodnění a drenáž.

O čtyři roky starší, samotářský Arnošt dostal Josefa ze staré známosti do vítkovického Baubüra. Josef mu byl nesmírně vděčný. Nebýt Arnošta, hrozilo by mu nucené totální nasazení v Říši. Práce ve Vítkovických železárnách, které se naplno podílely na německé zbrojní výrobě, pro něj znamenala vykoupení. Sice musel nedobrovolně sloužit válečné mašinerii okupantů, ale mohl zůstat doma, nablízku milované Růženě.

Oba pocházeli z nedalekého Hrušova a znali se už od dětství. Nyní dokonce bydleli vedle sebe na vítkovické „svobodárně“. Arnošt byl staromládenecký, puntičkářský a velmi uzavřený. Tento tichý, jemný muž s citlivou duší mohl na lidi, kteří ho blíž neznali, působit až podivínským dojmem.

„Byl jsem raněn, musím za maminkou,“ řekl z ničeho nic Arnošt s výrazem umírajícího koloucha. „Musím se jí ukázat a vidět, že je v pořádku. Do Hrušova mě hodí hasiči. Pojeď za vašima se mnou, ráno nás zase vyzvednou. Stejně tu musíme zítra být znovu,“ prosil.

Co měl Josef dělat? Chtěl strašně moc za svou Růženkou, ale v téhle situaci to zkrátka nešlo. Aspoň zjistím, co je s mámou a tátou. Využil proto nádražní telefon. Přes souseda, který pracoval jako vítkovický nádražák, nechal poslat Růži krátký vzkaz, že je v pořádku.

Když už nastupovali do hasičského vozu k odjezdu, objevil se tam znovu přednosta stanice. Chtěl s Josefem ještě mluvit. Naklonil se k němu tak blízko, až Josef ucítil silný závan tabáku smíšený s pachem jeho zkažených zubů.

Němec potichu zasyčel cosi, co vzdáleně znělo jako: „Phath auf dein Maul auf, du gefähllichell Nall!“

Kvůli špatnému chrupu však železničář tak strašně huhňal a šišlal, že mu Josef skoro nerozuměl. Přesto mu vyschlo v krku. Pochopil, že mu ten chlap sice nadává, ale zároveň ho před ním samotným varuje. Přesně tak, jak mu to vtloukával do hlavy jeho šéf v kanceláři: „Mlčeti zlato, Josef, pamatuj na to!“

Hasičské auto nastartovalo a Josef se zmateně otočil na svého kolegu: „Arnošte, co to ten německý zubař přesně říkal?“

„Dávej si pozor na hubu, ty nebezpečný blázne,“ odpověděl mechanicky a nepřítomně Arnošt, protože jeho mysl byla v tu chvíli plně zaměstnána vlastním „smrtelným zraněním“ dlaní.

Josef se jen drsně zasmál. Jak ten chlap může podávat hlášení telefonem?

„No, jestli mají Němci na dráze více takových Ciceronů, tak bude brzo po válce.“

 

Hasiči vysadili Josefa s Arnoštem v Hrušově. Josefovi rodiče však doma nebyli. Malý havířský domek se zahrádkou v dělnické kolonii byl prázdný, tichý a smutný.

Marně se na zápraží vyptával kocoura Jonese. Pak zkusil štěstí u sousedky Johany přes plot, ale ani ona netušila, kam jeho máma s tátou zmizeli. Rezignovaně ztěžka dosedl na lavičku před vchodem.

Seděl a pozoroval hvězdy na noční obloze. Ty bílé puntíky na tmavomodrých šatech jeho milé. Moc jí to v nich vždycky slušelo. Vesmír je prý zakřiven. A zaoblen. Usmíval se a mužně se zasnil…

Mihl se meteor. Opozdilec srpnových Perseid jej však tentokrát nenadchnul.

Padají hvězdy z nebe, něco si přej.
Ať už nic nepadá a lidi klidně spěj.

Druhý den se Josef dostal do Zábřehu za Růženou až kolem čtvrté odpoledne. Když zjistil, že není doma a vyrazila sama do centra pro ty „zasrane papiry“, myslel, že ho vezme čert. Chytal se stropu, rval si vlasy, křičel vzteky a vyčítal těm senilním, vystrašeným tetkám, že ji samotnou pustily.

Běhal střídavě z werkšteli do garáže, z garáže do sklepa a zpět a hledal staré jízdní kolo, „kere tu kajsy, do řiti, musi byt“.

Našel ho v garáži za starou Ajrovkou. Ta nešla nastartovat, takže ji musel nejdřív vytlačit ven. Kola měl ten „stary žďorb“ úplně vyfouklé.

„Kaj je pumpička a šlaušek!“ řval vzteky.

Takže znovu do werkšteli, do sklepa, do garáže. No, kravál největší. Vlčák Mikeš raději zalezl do boudy a kocour Azor hned za ním. Josef nakonec to historické jízdní kolo jakžtakž nafoukal a vyjel. No, vyjel… To je silné slovo.

Teta Štefi pozoruje Josefa z okna. „Ten synek se zabije ajncvaj, na tym bicyglu neumi“

„Cylka, pocem!“ volá.

Cecílie o francouzských holích dokulhá k oknu, opře se lokty o parapet a už tam zůstane stát s otevřenou pusou.

Josef se venku střídavě rozjíždí, padá, vstává a zase padá. Nakonec se ale jakž takž rozjede a mizí za rohem.

Cilka si zapálí další cigaretu a tiše hledí do prázdné ulice i na předzahrádku domu, tak plného jejich vzpomínek:

Cecílii bylo tehdy pětačtyřicet a na to, aby si hrála na maminku, se už cítila stará. Přesto po dítěti tak dlouho a moc toužila. Než se s manželem pro adopci rozhodli, zašli se poradit se svým rodinným lékařem. Seděli u něj v ordinaci, plní očekávání i skryté nervozity.

Doktor Dostalík listoval ve spisech, pak si sundal brýle, položil je na stůl a vážně se na ně podíval.

„Ta holčička z Vysokého Mýta je sirotek, paní Chalupníková. Matka jí umřela v pěti letech na rakovinu a otec je neznámý. Je jí už devět let a většinu života prožila v ústavu,“ povzdechl si a pohlédl Cecílii přímo do očí.

„Nepočítejte s tím, že se v ní budete poznávat jako ve vlastní dceři. Adopce je služba bližnímu na celý život. To rozhodnutí už nikdy nepůjde vzít zpátky. To se nedá udělat na zkoušku, a když to nepůjde, tak ji prostě vrátit. Pán Bůh vám vlastní děti nedopřál, tak se vás musím zeptat jako lékař i jako přítel – ptali jste se vůbec Jeho, jestli je tohle ta správná cesta? Dobře to oba zvažte, než ji k sobě domů definitivně přivedete.“

Cecílie tehdy v ordinaci jen pevně stiskla manželovi ruku. Věděla, že už není co zvažovat. Na oslovení „teta“ byla malá Růženka zvyklá z dětského domova, a tak se z ní tetička stala tak nějak přirozeně, hned jak dívka poprvé překročila práh jejich domu.

Vytáhlá, hubená a copatá blondýnka s modrýma zvídavýma očima a ostražitým pohledem převrátila manželům Chalupníkovým, lidem ve středním věku, život naruby. A to doslova. Byla to, jak trefně říkávala Cecíliina sestra Gerta, „difoka cholka“.

Rázem bylo všechno naopak. Psi se u nich museli jmenovat Mikeš jako kočky a kočky zase Azor jako psi.

„A proč nééé?“ divila se vždycky neodbytná Růženka.

Oblékala a vozila v kočárku slepice i kuřata. Dokonce donutila doktora Dostalíka, a to v den pohřbu jeho manželky Medy, které celý život říkal něžně „moje Meduňka“, aby neodkladně vyšetřil jednoho nezdravě vypadajícího kohouta, prý „bledýho ve vobličeji a s kruhy pod vočima“. Co nevěděla, to neřekla.

Na celou tramvaj jednou hulákala: „Helééé a co bylo těch dvanáct svíček na mým dortu?“

No trapas a Cecílie, manželka starosty, musela zaplatit pokutu za jízdu načerno.

Růženka mluvila hodně zpěvavou češtinou, protože byla z „helééé, Vysoookýýýho Mejta, helééé“. Ve škole se jí ostravské děti posmívaly: „Zmejtka z Mejta, šmejdka zmejtka!“ „Šmejdka“ z bohaté rodiny.

To se pak vztekala, plakala, holky škrábala, tahala za vlasy a kluky bila pěstmi.

Vždycky byla hubená, samá ruka, samá noha, ale skoro o hlavu vyšší než ti nejvyšší spolužáci. Učení jí moc nešlo. Měla sice dobrou paměť, ale chyběla jí vytrvalost. Ze školy tak nosila trojky i čtyřky a jednu poznámku za druhou. Hrála si jako kluk a nejraději ze všeho právě s kluky.

Co teprve na jejich chatě v Beskydech na Soláni! Tam byla Růža ve svém živlu. V létě spala zásadně venku ve stanu, do kterého nikoho nepustila. Střílela z luku i praku, na potoce stavěla hráze a hrála si s čolky a pulci. Sbírala hlemýždě, slimáky a mloky.

Kamarádila tam se dvěma o rok staršími kluky ze sousedních samot od Barošů a Trčků. Běhala s nimi po beskydských stráních, když pásli krávy. Sbírali borůvky, jahody a maliny a kluci ji naučili vyřezat z bodláku „sladký chlebíček“, jak tomu říkali, který chutnal jako kedluben.

„Ružo, to neni bodlák, řekni boduák!“ A Růženě to zvláštní valašské „uá“ dlouho nešlo vyslovit.

Práskala s nimi bičem, uměla podojit krávu, a dokonce po sobě s kluky stříkali mlékem přímo z kravského vemene. To svět neviděl!

Nebála se používat ani takzvaný „břízkový výtah“. Vylezla do vršku mladé břízky asi tak do čtyř metrů, pevně se chytila špičky a skočila směrem od kmene. Ohýbající se stromek ji pak elegantně snesl nohama na zem.

Vysoko ve větvích modřínů, jedlí a smrků – těch nejvyšších „pasečáků“ – si stavěla posedy. Měla tam schované konzervy, které nahoře tajně pojídala. Tam za ní kluci ovšem nesměli. A když neposlechli a lezli nahoru, tak je shora bez milosti počůrala.

„Cylka, nestuj tam o tch krykach u teho okna a zecni se na otoman“, vytrhává ji ze vzpomínek Štefi.

Cecílie jí však neodpovídá. Jen se pousměje a ještě pevněji stiskne rukojeti svých francouzských holí. Ten tlak v dlaních ji v mžiku přenáší do vzpomínek na staré bambusové hůlky, kdy ji, starou babu, chce Růža tak nadšeně učit jezdit na lyžích.

V zimě Růža na Soláni lyžovala na dlouhých dřevěných lyžích s vázáním Kandahar. Měly ve špičce vyvrtané očko, takže je do kopce tahala za sebou na provázku a opírala se při tom o bambusové hole.

Nejraději jezdila „na psa“. To po dlouhé stráni šikmo sjížděla k Trčkovic samotě, odkud za ní pokaždé vyběhl jejich hafan. S radostným štěkáním a cvakáním zubů po kožených lyžařských botách ji pak pronásledoval dolů do údolí.

S kluky Valachy trénovali takzvané osmičky. Byly to dlouhé kristiánky – táhlé oblouky od sebe a proti sobě, střídavě za patami a špičkami nových lyží, které jim na Růženino naléhání koupil strýček Chalupník. To se pak po celém údolí a do strání pod Soláněm rozléhalo jejich hlasité volání:

„Varuj dušůůů na doliněééé!“

Ano, občas se samozřejmě srazili.

Strýček Chalupník ji miloval skutečnou otcovskou láskou. Neměl sice moc volného času, ale o to víc ji rozmazloval dárky. Dokonce jí na chatu koupil dva něžné beránky, protože si je moc přála.

Velmi rychle z nich ale vyrostli silní a mohutní berani Ondřej a Matěj. Když strýček jednou o víkendu dorazil a viděl, jak jim Růža pěstičkou bouchá do čela, nevěřícně kroutil hlavou:

„Růženko, prosím tě, proč ty berany učíš trkat?“

„No přece aby byli hlídací, strýčku!“ odpověděla mu tehdy s vážnou tváří.

A skutečně. Jednou Ondřej tak potrkal pošťáka, až se po louce za chatou rozletěly jeho dopisy do všech světových stran. Růža tančila v trávě a z plných plic křičela:

„Léétecká poštáá! Léétecká poštáá!“

Jindy zase Matěj trkl do zadku skloněnou tetičku Cecílii, když zrovna sekala mlíčí pro králíky. Tetička se srpem v ruce udělala předpisový kotrmelec, ale polekala se tak, že by se v ní ani v Tyršovi krve nedořezal.

Není divu, že od tetičky byla Růža často bita páskem, nebo „prakrem“ – klepáčem na koberce přes zadek.

 

Byla jsem na ní moc přísná, zamrzí to Cecílii, a típne nedokouřenou cigaretu, protože je právě vidí. O francouzských holích skoro běží po schodech dolů. Vyrazí před branku a vykulhá až na ulici.

Tu scénu na chodníku před sebou vidí i doktor Dostalík. „Šunkóó!“ volá do ticha a hledá ztraceného psa. V šeru večera se proti němu vlečou dvě mladé chromé duše s kolem bez duše.

Josef se ji marně snažil u opuštěného Hulváckého koupaliště zalepit, ale flastr byl dávno vyschlý.

Bylo to však štěstí v neštěstí. U zavřeného stánku s občerstvením totiž čekala v prázdné frontě na buřta Dostalíkova jezevčice Šunka. Růža ji tam, když „jela“ do města, skutečně zahlédla. Fenka byla se svým páníčkem zvyklá chodit plavat a během bombardování v hrůze utekla z domu. Vůně uzenin nakonec Šunku zavedla přesně tam, kde to nejlépe znala.

„Odkud se s tím bicyklem táhnete?“ zeptal se doktor.

„Od Stalingradu, pane doktore,“ odpověděl vyčerpaně Josef.

V tu chvíli si lékař všiml, že z kabelky přes Růženino rameno na něj kouká jeho ztracená jezevčice. Šunka se okamžitě dobývala z tašky ven. S radostným, omluvným kňučením a ňafáním mu skočila přímo do náruče, divoce mu olizovala celý obličej a úplně mu zapatlala brýle.

„Jé, ty poběhlice, kde ses mi to toulala? Pocem ke mně, holka moje,“ kroutil hlavou doktor a tiskl k sobě vrtící se tělo fenky. Pak se s dojetím v očích otočil k Růženě a Josefovi.

„Moc vám děkuju. Jak se vám vůbec odvděčím? Co jsem přišel o Meduňku, mám už jen tu Šunku…“

Před brankou už je čekala Cecílie.

„Růža dovnitř, Josef dom!“ zavelela nejdřív přísně.

Hned nato ale odhodila berle, oba je pevně objala a tiše se rozplakala.

„Tak jsem se o vás bála… Moc jsem se o vás bála, děti moje,“ plakala tetička, která se včera stala maminkou i babičkou zároveň. Tak moc se bála, že ji to nově nalezené štěstí zase opustí. Plakala radostí, protože měla syna i dceru zpět.

V příští kapitole se ocitneme zpět ve Vítkovických železárnách, kde na Josefa čeká nečekané a mrazivé předvolání na kobereček k samotnému veliteli SS.

Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!

100 Kč 200 Kč 500 Kč