Čtení na léto: Řekni boduák (16)

Toto je část 16 z 19 série ČTENÍ NA LÉTO

Minule jste zažili: Po debatě o spravedlnosti a odplatě přišel tvrdý střet s realitou. Josef zažil šokující poznání, že se nemoudře zapletl do hry, kterou nemá pod kontrolou. Na scénu vstupuje ředitel Vítkovických železáren, inženýr Karl Kuchinka – sudetský Němec, který jako většina jeho soukmenovců „vsadil na špatného koně“.

Kapitola šestnáctá / Účetní záležitost

Důležitá jednání, jako to dnešní, probíhala v nadřazeném německém jazyce. V této místnosti si nikdo nedovolil v češtině ani myslet, natož promluvit.

Přímo za Kuchinkovými zády visel portrét Adolfa Hitlera v nadživotní velikosti a v rohu splývala těžká vlajka s hákovým křížem. Bylo 1. září, páté výročí začátku války. Kuchinka seděl v čele stolu a moc dobře věděl, že pro hosty kolem něj je řád víc než pravda.

Kolem masivního oválného stolu z leštěného dubu sedělo celé vedení železáren a zástupci hierarchie moci nad životy a smrtí.

Ředitel se pomalu, důstojně postavil a rozhlédl se po přítomných. Jeho pohled byl chladný, ale profesionální.

„Pánové a dámo, děkuji za vaši dochvilnost,“ začal a ozvěna jeho rázné němčiny se odrážela od dubového obložení stěn zasedačky. „Dnes je 1. září, deset hodin dopoledne. Den výročí zahájení našich vítězství a Vítkovice jsou připraveny plnit své úkoly.“

„Dovolte mi, abych zde přivítal pana Klause Meyera, zmocněnce z Berlína. Vaše přítomnost, drahý Klausi, je pro nás jasným vzkazem, že koncern Reichswerke Hermann Göring stojí pevně za naším závodem i v těchto… rušných časech. Věřím, že bilance, kterou vám dnes předložíme, potvrdí naši nenahraditelnost.“

Kuchinka se mírně uklonil směrem k „tomu účetnímu“, pro kterého jsou války v každé době hlavně dobrý kšeft.

„Rád bych vám nyní představil ostatní přítomné,“ dodal ředitel a přesunul pohled o kousek vedle.

„Rovněž je mi ctí přivítat pana SS-Hauptsturmführera Wilhelma Lehmanna,“ pokračoval ředitel a mírně sklonil hlavu. „Pane vládní rado, vaše osobní účast na této poradě podtrhuje význam bezpečnosti našeho provozu. Vítkovice jsou frontou, která se neohýbá, a spolupráce s vaším úřadem je pro nás zárukou, že žádný pokus o narušení našeho světa založeného na řádu a pravidlech nezůstane bez tvrdé odpovědi.“

Lehmann, který měl brzy oficiálně převzít vedení ostravského Gestapa, pocházel ze Saska. Jako „čistokrevný Áriec z Altreichu“ od srdce pohrdal sudetskými Němci. V duchu jim neřekl jinak než „ti poloněmci, místní prajzáci – germanizovaní Slovani“.

I proto se mu hnusil jeho přímý podřízený, vedle sedící Gunter Czechonek. Ten přeběhlík a zrádce, který nejdříve přísahal věrnost československé armádě, aby pak navlékl uniformu slavných zbraní SS! Lehmann v něm cítil nebezpečnou konkurenci a chorobně mu záviděl. Je svobodný, vyšší, inteligentnější, pracovitější a mezi lidmi mnohem oblíbenější. Máme sice stejnou hodnost, ale hlavně… Kolik má ten hajzl bab! Vířilo Lehmannovi v hlavě.

V poslední době si saský rodák pomáhal snášet Czechonekovu přítomnost jen díky vydatným dávkám šnapsu. A ta dnešní, ranní, byla obzvláště silná.

„Dále vítám mého drahého přítele SS-Hauptsturmführera Guntera Czechoneka,“ pokračoval v představování ředitel. „Jsme vám vděčni za práci, kterou v naší továrně odvádíte. Můžeme se plně spolehnout na vaše řízení a perfektní spolupráci všech bezpečnostních složek ve Vítkovicích s ostatními strategickými podniky v Ostravě. A samozřejmě vítám všechny ostatní kolegy: vedoucího hutního závodu a válcovny trub, strojírenského závodu, mostárny a kotlárny, energetiky a dopravy. Vítám pana velitele Werkschutzu i pana přednostu Baubyra…“

Kuchinka se na okamžik zarazil. Židle hned vedle přednosty Stavebního oddělení, kde měl sedět vedoucí projekce, byla prázdná. Ředitel však na sobě nenechal nic znát, polkl a pohledem rychle sklouzl dál.

„…a samozřejmě naši milou personální vedoucí,“ dodal a šibalsky se na ni usmál.

Postupně vyjmenoval všech jedenáct přítomných. Skončil u dvanáctého, velitele tovární protiletecké ochrany Luftschutzu, hasiče Brandnera. Když bylo formální kolečko u konce, Kuchinka opřel dlaně o stůl a naklonil se dopředu.

„Pánové, úterní provokace nepřítele byla jen drobnou trhlinou v našich úspěších. Dnes, na páté výročí našeho vítězného tažení, ukážeme, že vítkovická ocel je neporazitelná!“

„Pane veliteli Brandnere, seznamte nás prosím s celkovým stavem po náletu,“ vyzval ho ředitel.

Brandner vstal. Mluvil chladně, jako stroj bez emocí, a svůj pohled upíral téměř výhradně na Czechoneka. Této drobnosti si s rostoucí nevolí okamžitě všiml i šéf Gestapa Lehmann.

„Pánové a dámo, v úterý 29. srpna provedla patnáctá vzdušná armáda USA útok na naše město z jihoitalské letecké základny v Bari,“ začal velitel suše předčítat z hlášení. „Nálet uskutečnily americké bombardéry typu B-24 Liberator doprovázené stíhačkami P-38 Lightning, P-47 Thunderbolt a P-51 Mustang. Letecký poplach byl v Ostravě vyhlášen v deset čtyřicet pět a trval do jedenácti padesáti pěti.“

Brandner na chvíli listoval v papírech, načež monotónním hlasem pokračoval:

„Svazy letadel, jejichž počty odhadly složky protiletecké obrany na čtyři stovky, přelétávaly Ostravu v pěti vlnách ve střední výšce asi sedm tisíc metrů ve směru jih-sever. Tedy od Výškovic přes Zábřeh, Vítkovice, Hulváky, Mariánské Hory a Fifejdy, přes Moravskou a Slezskou Ostravu až na Pudlov a Bohumín. Celkový počet bomb svržených na Ostravu činí podle hlášení čtyři sta osmdesát sedm kusů. Z toho dvě stě dvacet dva těžkých, dvě stě šedesát středně těžkých a pět lehkých trhacích bomb.“

V zasedací síni panovalo naprosté ticho. Vtom se ozvalo ohlušující bouchnutí.

Všichni přítomní leknutím nadskočili na židlích. Paní personální se chytila za srdce a vyděšeně česky vykřikla: „Ježiši!“

Vzápětí se všechny hlavy naráz otočily ke dveřím. To jen průvan vytrhl těžké dubové dveře z ruky opozdilce. Vedoucí projekce konečně dorazil, tlumeným hlasem se omluvil a posadil se vedle svého šéfa. Přednosta Baubyra byl v té chvíli rudý vzteky a hanbou. Nově příchozí se tvářil jako zpráskaný pes, a navíc nepříjemně zapáchal.

A tak první a poslední české slovo, které na této poradě zaznělo, bylo Boží jméno brané nadarmo.

Šéf Luftschutzu mohl konečně pokračovat:

„K dnešnímu dni zahynulo čtyři sta deset osob. Zcela zničeno bylo sto třiadvacet domů, sedm set padesát je značně poškozeno a sedm set dvacet pět utrpělo lehké škody. Po náletu tak zůstalo bez střechy nad hlavou celkem tisíc dvě stě padesát šest osob. Nejhorší situace mimo fabriku nastala v centru na Černé louce, kde bomby zasáhly velký veřejný kryt plný civilistů. Lidé ignorovali sirény a schovali se na poslední chvíli. V samotné Moravské Ostravě máme hlášeno už dvaadevadesát mrtvých a z trosek na Černé louce naši lidé stále vyhrabávají další těla.“

Brandner se na chvíli odmlčel, rozložil na stole velkou mapu železáren a ukazovátkem klepl na střed výkresu.

„A teď samotné Vítkovice. Do areálu fabriky dopadlo dvě stě čtyřicet bomb – zde na nákresu vidíte křížky jednotlivých zásahů. Útok si u nás vyžádal sto osm obětí. Přímý zásah dostal protiletecký kryt u rourovny, přímo tady. Betonový strop obrovský tlak nevydržel a v troskách zahynulo na sedmdesát lidí. Výroba musela být omezena v provozech vysokých pecí, ocelárny, kotlárny, slévárny a rourovny. K největšímu politování musel být částečně odstaven také provoz na výrobu munice.“

Brandner namáhavě polkl a špičku ukazovátka přesunul k okraji mapy.

„Máme hlášeno šest nevybuchlých pum. Nejnebezpečnější z nich dopadla přímo k vnější patě plynojemu. Naštěstí nepronikla dovnitř. To je za mě vše.“

„Děkuji, pane Brandnere,“ řekl Kuchinka a okamžitě otočil list v bloku. „Pane přednosto Baubyra, máte již vyčísleny předběžné rozpočty potřebných oprav?“

Přednosta se postavil, v obličeji stále ještě rudý vzteky.

„Ano, pane řediteli. Podle hlášení našeho ekonomického oddělení, rozpočtářů a čísel dodaných ze všech provozů se celková výroba v důsledku škod snížila zhruba o třicet procent. Náklady na plné obnovení výroby se pohybují kolem třiceti čtyř milionů protektorátních korun.“

Až v této chvíli si účetní z Berlína udělal první poznámku do svého notesu: mínus tři miliony čtyři sta tisíc říšských marek. Levou rukou si přitom dal před oči složené brýle s tlustými skly, aby si výši škody ještě jednou prohlédl.

Klaus Meyer měl protáhlý, hubený a nezdravě bledý obličej s malými, tmavými a pichlavými očky. Neustále jimi pomrkával, jako by mu do nich spadlo smítko, nervózně poškubával rameny a pokyvoval sám sobě hlavou.

„Mohu mít… mmm… prosím dotaz, vážený pane řediteli?“ otázal se účetní mňoukavým hlasem.

„Prosím, drahý Klausi,“ vybídl ho Kuchinka.

„Děkuji vám, hmm… Karle. Když jsem si procházel účetní knihy, objevil jsem cosi… mm… nepochopitelného,“ mňoukal Klaus, odložil brýle a zvídavě se rozhlížel, jako by snad něco hledal přímo na vyleštěné desce stolu. „Na výdajové straně je ohromné množství účtů za dřevo, překližku a plátno. Ale člověk by v ocelárně očekával hlavně železnou rudu, koks a vápenec, že ano? Hmm. Jak mi to prosím… hmm… vysvětlíte? Vy někde stavíte třeba, dejme tomu… ehm… velké dětské tábory pro Hitlerjugend, nebo snad… ehmm… obrovské kulisy pro všechna divadla v Říši?“

Kuchinka zůstal na okamžik jako opařený, ale zkušenost starého technokrata mu nedovolila nechat se účetním úplně vyvést z míry.

„Drahý Klausi, tuto záležitost s vámi probereme v užším kruhu hned po skončení této porady,“ odrazil útok chladným tónem.

Rychle urovnal rozházené papíry na stole, polkl a raději okamžitě změnil téma.

„Děkuji, panu zmocněnci Klausi Mayerovi,“ dodal spěšně ředitel. „A nyní předávám slovo panu SS-Hauptsturmführerovi Gunteru Czechonekovi.“

Příběh spěje do finále. V příští kapitole propukne doslova rétorická exploze. Kultivovaný esesák Czechonek pronese projev, který však skončí nefalšovaným výbuchem přímo na jednacím stole. Provalí se veřejně esesákovo skrývané tajemství?

Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!

100 Kč 200 Kč 500 Kč