Minule jste zažili: V bandasce na meltu Josef skrýval fotoaparát – nástroj pomsty, náhle však musel odjet do terénu. Viděl zničené ulice ostravského Zábřehu i gejzír splašků z proražené kanalizace. Na schodech Husova sboru pak prožil hlubokou debatu s místním farářem Tondou – volejbalistou a hrdým husitou. Řeč byla o pravdě i Mistru Janu Husovi, knize Daniel i o tom, že spravedlivou odplatu je někdy moudřejší přenechat Bohu. Josef netušil, jak rychle se ona slova naplní.
Kapitola patnáctá / Oko za Oko
V hasičském autě seděl Josef na hromadě nových hadic, které posádka vezla k odčerpávání vody na přívozské nádraží. Poprosil chlapy, aby se při zpáteční cestě zastavili v Hrušově a zjistili, zda jsou jeho rodiče v pořádku. Každému za to slíbil flašku slivovice.
Tak nakonec se to přece jen takhle přeorganizuje a já budu ještě dnes vědět, co s nimi je, přemýšlel s nadějí a v duchu se vrátil ke slovům faráře Tondy.
Když se blížili k Baubyru, cítil, že má stále větší obavy a strach. Pustil se do něčeho hodně nebezpečného a nemoudrého.
Co když to naivní varování, že někdo ví o jeho homosexualitě, vyvolá u Czechoneka úplně opačnou reakci, než čekáme? vrtalo mu hlavou.
A co když to vůbec není pravda a jen jsem sekretářku Jůlii špatně pochopil?
Je to vlivný a mocný esesák. Když zjistí, že mu někdo do aktovky podstrčil v podstatě vyděračské mužské akty, okamžitě rozjede vyšetřování a jsme v prdeli. Má k tomu přece všechny možnosti.
Tohle není hra, to je válka, Josefe! Tohle není jen nějaké fotíčko s vaječňákem, ale nelítostný mlýnek na maso, kde se zatýká, vězní a zabíjejí nevinní lidé!
Mlčeti zlato. Pamatuj, Josefe… znělo mu varovně v uších.
Najednou ho ochromil strašlivý, živočišný strach. O Růženku a jejich nenarozené miminko. O tátu s mámou, o tetičky, o Arnošta… i o ty dva faráře, které do téhle šílené hry zatáhl.
Sevřel pěsti a v duchu vykřikl k nebi: Bože, prosím, ať ty cepy a sudlice nemusíme použít. Přeorganizuj to prosím!
Když hasičské auto zastavilo před Baubyrem a Josef vystoupil, naskytl se mu nepředstavitelný pohled. Před vchodem stál černý Mercedes a dva muži v kožených kabátech zrovna vyváděli spoutaného Inčučunu.
Drželi toho obra za paže – z každé strany jeden. Vlastně na něm museli viset. Inčučuna byl totiž ten, kdo tu určoval rychlost i směr chůze. Šel mlčky a naprosto důstojně. Se vztyčenou hlavou a rozvážným krokem kráčel k přistavenému vozu.
Na chvíli se zastavil a pomalu se otočil, aby ještě viděl hlavní bránu i siluetu vysokých pecí nad ní. Aby naposledy spatřil tu svou zem, zem ztracenou.
Pak důstojně nastoupil do vozu. A když se s ním černý automobil gestapa rozjel, z nedalekého mohutného platanu – z takového, jaké ve Vítkovicích rostou dodnes – vzlétl veliký černý krkavec. Zamával křídly, hlasitě zakrákal a v kruzích stoupal stále výš, až lidským očím úplně zmizel.
Bylo tři čtvrtě na deset. Josef rychle vešel do budovy. Hned u schodiště mu padl zrak na mramorový podstavec, který osiřel od chvíle, kdy z něj nacisté odstranili bustu Salomona Mayera Rothschilda. Místo tváře zakladatele Vítkovic na něm teď ležela zlomená dýmka míru náčelníka Inčučuny.
Na chodbách bylo pusto a prázdno. Všichni byli zalezlí jako vystrašené myši. V kanceláři nikdo nebyl, ani Arnošt. Josef okamžitě trhl šuplíkem a podíval se pod tácek se štamprlemi. Fotky tam ale nebyly. Už tam nebyly?
Vyběhl o patro výš, zaklepal na sekretariát přednosty a vrazil dovnitř. Pohledem okamžitě střelil ke křeslům u stolu sekretářky. Aktovka tam neležela.
„Hledáte něco, Josefe?“ zeptala se Jůlie česky.
„Dobrý den… promiňte. Pan přednosta už šel k řediteli?“ vyhrkl Josef. „A byl tady Czechonek?“
„Ano, pan Hauptsturmführer tady byl,“ přikývla. „Na poradu odešel před chvílí, společně s panem přednostou.“ Jůlie při těch slovech opět zrudla a sklopila zrak k zemi.
Pomalu se vrátil do své liduprázdné kanceláře. Sedl si za stůl, ještě jednou mechanicky nahlédl do prázdného šuplíku a bezradně se zahleděl z okna.
Josef byl člověk, který neměl rád nejistotu a situace, kdy neměl věci pevně pod kontrolou. Jenže tato situace se mu z rukou úplně vymkla. Nehnutě seděl a pozoroval oknem listy, které se chvěly strachem z kroutících se hadů větví starého platanu, právě se svlékajících z kůže.
Zavřel oči a znovu uviděl ty trosky domů, jízdní kolo odmrštěné výbuchem a kluka oběšeného v koruně lípy. Zatnul pěsti a mezi zuby procedil: „Oko za oko!“
Ale bodlák, Josefe, nezadupeš do země bosou nohou, varovně mu cosi šeptalo v mysli. Řekni boduák.
Bylo přesně deset dopoledne, pátek 1. září 1944.
Ve velké zasedací místnosti ředitelství Vítkovických železáren koncernu Reichswerke Hermann Göring bylo nepříjemně dusno. Nejen kvůli horkému letnímu dni, ale i pro tu zvláštní směs napětí a snahy předstírat, že se vlastně nic tak hrozného nestalo.
Horizontální pásy oken moderní funkcionalistické budovy pouštěly dovnitř ostré slunce jako do skleníku. Sklo bylo nové, po náletu čerstvě zasazené a čistě umyté. Za okny se v kouřovém oparu majestátně tyčily siluety vysokých pecí a plynojemu. Vypadaly úplně stejně jako před týdnem – a to byl přesně ten dojem, který inženýr Karl Kuchinka, ředitel celého závodu, nutně potřeboval.
Kuchinka se narodil v severních Čechách do sudetoněmecké rodiny. Vystudoval strojírenství a elektrotechniku a do Vítkovic nastoupil ještě za Rakouska-Uherska, kde se postupně vypracoval na vysokého technického úředníka a uznávaného odborníka na provoz oceláren. Už před okupací patřil k elitě města. V šedesáti letech byl stejně starý jako Růženin pěstoun Chalupník – bývalý starosta a senátor, se kterým se před válkou profesně setkával a politicky ostře střetával.
Josefa Chalupníka, „toho nevzdělaného čecháčka z Vysokýho Mýýýta, co do všeho a všech meldoval o lásce k bližnímu“, z duše nesnášel. Po okupaci, takzvané arizaci železáren a jejich převzetí koncernem Reichswerke Hermann Göring byl Kuchinka díky své odbornosti a německému původu jmenován provozním ředitelem celého vítkovického závodu. Pod jeho vedením se železárny plně přeorientovaly na zbrojní výrobu pro Wehrmacht – na odlévání pancířů, hlavňoviny, součástí tanků a děl.
Přestože to byl odborník a chladný technokrat, byl i horlivým podporovatelem německého nacionálního socialismu, což dokazovalo jeho členství v SS, NSKK a výkon funkcí v NSDAP.
Zatímco byl Kuchinka na vrcholu své profesní a politické kariéry, „pan kolega“ Chalupník si od roku 1939 už pět let procházel ponižováním, výslechy a vězněním. Podle Kuchinky byl totiž spoluzodpovědný za onen pověstný „Böhmische Wirtschaft“. Pod tímto pojmem si Němci dodnes představují typicky český bordel, chaos a nepořádek. Kuchinka jím hluboce opovrhoval – a byl to právě on, kdo k Chalupníkovu utrpení podstatnou měrou přispěl.
A právě on, tento kariéristický technokrat moci, poradu svolal a pevnou rukou ji řídil. Jenže v zasutých zákoutích jeho inteligentního a pořádkumilovného mozku se paradoxně začal jakýsi „Böhmische Wirtschaft“ přece jen objevovat. A provokativně mu „čecháčkovsky“ šeptal: „Helééé, Kuchyňkóóó, vsadil jsi na špatnýho koně, helééé!“
Dobře věděl, že Rudá armáda – „ty mongoloidní hordy valící se z uralských stepí“ – už stojí na Visle, před branami Varšavy, kde měsíc probíhá povstání. Věděl také, že před pěti dny byla osvobozena Paříž a britská i americká vojska, „na svých botách roznášející židozednářský mor“, nezadržitelně postupují k belgickým hranicím. Prostor a čas k „přeorganizování“ svého života však Kuchinka dávno promarnil. Nebo ne? Bůh ví…
V příští kapitole se nám otevřou dveře velké zasedací síně slovutného ředitelství Vítkovických železáren, kde zasedne kompletní elita zbrojního koncernu a nový obávaný šéf ostravského gestapa Lehmann. Česky je zakázáno nejen promluvit, ale i myslet!

Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!



