Aneb co očekávám od příštího papeže
Když zemřel v roce 2005 Jan Pavell II. a do Říma se slétla veškerá světová honorace, aby ho uctila, kdosi v mém okolí pronesl při pohledu na klečícího George W. Bushe před papežovou rakví trefnou poznámku: „Tak. A teď má papež všechny americký divize.“ Byl to jeden z okamžiků, který si mi i zpětně jeví jako vrcholná chvíle toho posvátného časoprostoru, který nazýváme „Západ“.
Nebyla to doba všeobecného pokoje. Světem už obcházelo strašidlo globálního terorismu, který se zdál, že bude novým typem války, války pro 21. století. Ta byla ale geograficky daleko, my jsme v ní nebojovali a v naší každodennosti jsme se jí v podstatě nemuseli nijak vzrušovat. Mladí a trochu nadutí intelektuálové, ke kterým jsem se počítal, se sice smáli Fukuyamovi a jeho „konci dějin“, žhavým trendem byly kavárenské půtky o Huntigtonův koncept „Střetu civilizací“ jako té jediné výzvy zítřka, ale mnohé z nás spojovala jistota, že dokud my víme, kdo jsme, všechno je v pořádku. Že síly temnoty sice nezmizely, ale že jsou v své podstatě směšné a zaostalé, americké divize neporazitelné a pár bláznivých levičáků, kteří bojují staré bitvy proti západnímu imperialismu, už to nezvrátí. Jinými slovy, Fukuyamovi jsme se smáli, ale v zásadě věřili jenom mírně zparodované verzi stejné iluzi, že svět už může nabrat jenom kurz k lepšímu. Stačí, když budeme pěstovat paměť našich dědů a otců, opakovat si mantry o „nikdy více“, a budeme materiálně i duchovně prosperovat. Oddali jsme se stejnému fantazírování jako právě někteří z našich dědů, a zopakovali si jejich všechny mentální chyby.
O 20 let později je celý tento svět v troskách. Transatlantické spojenectví se stalo pouhou fikcí, protože už za ním nestojí žádná významná vůle. Ne pouhá vůle politiků, ale toho, čeho se politici bojí nejvíc: vůle veřejného mínění, vůle mas. Té je třeba bát se více. To, o čem jsme si romanticky mysleli, že se může sesypat jenom s apokalyptickým rachotem a pod náletem černých labutí, nastalo z únavy a opotřebování. Naše prosperita ještě trvá, protože byla postavena na opravdově pevných základech, ale mentální síla a houževnatost, která ty základy položila, už v nás není. Víra v technokraty a megalomanské šíbry se jeví jako cesta ven, ve skutečnosti je to ale jenom účetní trik, jak skutečnou vůli přesunout do rukou jiných, aby pro nás vytvořili iluzi zašlé slávy a entuziasmu, typického pro všechny epochy velkých změn a růstu, vzpomínané někdy jako „staré dobré časy“.
Apropos, staré dobré časy. Progresivní humanisté někdy tvrdí, že žádné takové nikdy neexistovaly a je to jenom výmysl konzervativců, kteří nepochopili svoje historicky podmíněné dialektické pinožení . To je ovšem stejně nesmyslné tvrzení, jako to, že nikdy neexistovaly špatné časy. Jistě neexistovaly stoprocentně dobré a stoprocentně špatné časy, ale to je tak floskuloidní a prázdné tvrzení, že není třeba se jím dále zabývat.

Bible určité časy vyjadřuje slovem kairós, čas příhodný. Dobu, kdy se dějí veliké věci, lidé se sytí optimismem a nadějí a věci dostávají nový smysl. Kdo si pamatuje pád Berlínské zdi, tak zakusil, co je to kairós, příhodný čas, kdy je vše tak, jak má být a pokud není, tak jistě v dohledné době bude. Já jsem zažil kairós dvakrát. Poprvé, když jsem viděl jako dítě radost okolí z pádu komunismus a po druhé v době, kterou popisuji shora, kdy se zdálo, že svět je přes všechny zbývající hrůzy na dobrém kurzu. Nevyužitý potenciál a naše lidská omylnost, náchylná k iluzím, na tom nic nemění. Byly to dobré časy.
A kde je ten papež?
Všechny dobré časy ale otevírá a uzavírá jediný klíč, a to je vůle k pravdě. Není to ani skepse nebo nadšení pro věci nové. Pouze ideologicky uzavřené skupiny si rádi reklamují historické úspěchy, nesporné pravdy a triumfy pokroku, ale už se neradi hlásí ke svým krachům. Tradice není o nic pravdivější než pokrok, pokud ignoruje pravdu, která přichází v příhodný čas a s dostatečným předstihem. Naopak to ale platí stejně. Novoty, zvědavost a móda nejsou o nic ctnostnější než zdrženlivost a antropologická skepse. Radost z třídní revoluce se nemusela emocionálně lišit od radosti z pádu sovětského impéria, ale je horší mít na rukou krev a nemít hajzlpapír, než naopak. Stejně tak je lepší mít tekoucí vodu, očkování a mobilní telefon než lopotit v polích, otročit přírodním cyklům, dožít se ve své zabedněnosti požehnaného věku padesáti let a neodkázat potomkům nic než stejně chmurné vyhlídky. Stejně jak je ale pravda a přínos vědeckého poznání reálná, je reálný i spektakulární krach vědecky motivované eugeniky, bez ohledu na to, jak tato se tvářila ve své době jako pokroková a humanistická.
Pravda není holá úcta k faktům, ani pouhá obezřetnost před „dezinformacemi“. Je to směr a horizont, více než rozsypaná fakta. Pravda je budoucí „my“. To, o kterém jsme v památném roce 2005 nic nevěděli a teď je to tady. A my v tom, protože jsme si o sobě tehdy vyprávěli jenom nějaké báchorky a čas nám daný, otevřený klíčem svobody, nevyužili k tomu jít více do hloubky.
Citlivost k pravdám tohoto vyššího řádu, v teologické hantýrce nazývaná „rozlišování duchů“, je to jediné, co očekávám od toho, kdo usedne na svatopetrský stolec. Neočekávám neomylnost, protože ta přísluší papeži pouze v mravních a věroučných otázkách, ve kterých naše generace není o moc chytřejší než těch dvacet předchozích, i když si to ráda namlouvá. V papežství vidím naději a smysl do stejné míry, do jaké může mít jeden člověk pravdu proti milionům. Ne pravdu většiny, relativní pravdu konciliární, ale tu prorockou a charismatickou. Je jistě myslitelné, že i Petrova stolce se zmocní ničemové jako jiných mocenských center, ale máme důvod věřit, že se tak nestane naráz. I papežský absolutismus má někdy svoje nesporné výhody, zvláště tehdy, když se vše ostatní hroutí a relativizuje. Je to poslední viditelné znamení naší kulturní a politické jednoty, a toho, co kdysi znamenala, i když papežova reálná světská moc byla miniaturní. A právě viditelné a slyšitelné znamení této starodávné jednoty, jakkoli spíš idealistické než fyzicky reálné, potřebujeme v tento příhodný čas nejvíc.
Převzato z autorova substacku
° ° °
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!



