Austrálie a Polsko: jak přežít bez USA

Když v loňském roce navštívil australský geopolitický expert Hugh White varšavskou bezpečnostní konferenci Warsaw Security Forum, vyvolal u našich sousedů až nepochopitelný zájem o strategické rozhodování v zemi protinožců, a to nejen u striktně odborné veřejnosti, ale i širšího spektra pozorovatelů mezinárodní politiky. Svědčí o tom například letošní vydání polského překladu knihy How to Defend Australia z pera již zmiňovaného odborníka. Ukázalo se totiž, že ani vzdálenost několika tisíc kilometrů mezi Polskem a Austrálií neznamená, že tyto na první pohled zcela odlišné státy nečelí v současných vypjatých časech stejným dilematům. Obě země totiž považují za základní pilíř své obrané politiky spojenectví s USA. Kdysi neochvějná pozice Spojených států coby světového hegemona nicméně v současnosti čelí dosud největší zkoušce v historii v podobě mocenských ambicí Číny. Dosavadní spojenci tak stojí před otázkou, zda svou politiku nezrevidovat.

Přiblížit klíčové otázky ohledně budoucího vývoje, které si kladou hned za našimi hranicemi nebo na druhé straně planety, může rozhovor, jenž vyšel v polském popularizačním měsíčníku o geopolitice Układ Sił. Vedl ho doktor Tomasz Deptuch a tázaným byl právě Hugh White, emeritní profesor strategických studií Australské národní univerzity v Canbeře, v letech 1995-2000 působící jako náměstek ministra obrany Austrálie a vedoucí odboru strategické politiky a tajných služeb, a rovněž první ředitel think tanku Australian Strategic Policy Institute (ASPI).

Austrálie a Polsko se zdají být zcela odlišné. Vaše země je v porovnání s Polskem více než 20x větší, je to světadíl a současně ostrov. Máte ale trochu méně obyvatel. Zatímco v případě války stojí geografie na straně Austrálie, Polsko je snadno dostupné, tedy alespoň směrem po rovnoběžce. Nicméně ze strategického pohledu Spojených států jsou obě země na daných bojištích nepostradatelné, protože v případě konfliktu, kterého by se zúčastnila i spojenecká vojska, se od Polska i Austrálie očekává nezanedbatelná účast. Vzhledem ke vzdálenostem na Pacifiku (v případě Austrálie) a pojetí Mackinderovy geografie (v případě Polska) by bez těchto zemí byla značně ztížena dodávka proviantu a dalšího vojenského materiálu. Jaké důsledky v tomto ohledu vidíte pro obrannou strategii obou států? Jsou si dostatečně podobné, aby se navzájem mohly něčemu přiučit?

Hugh White: Na začátek se podívejme na podobnosti a rozdíly ve strategické situaci Polska a Austrálie. Zásadní podobnosti jsou následující:

  1. Obě země jsou středně velké mocnosti silně usazené v regionálním uspořádání a strategických vztazích, které jim zaručily vysoký stupeň bezpečí před vnějším útokem a napomohly k rychlému hospodářskému růstu. V případě Austrálie se jedná o regionální uspořádání ovládané USA. To vzniklo poté, co se stala americká nadvláda ve východní Asii nezpochybnitelná, a to v souvislosti s otevřením se Číně v roce 1972. V případě Polska je tím řádem současné evropské uspořádání, které vzniklo po studené válce v důsledku rozšíření NATO a EU.
  2. V obou případech je toto výhodné uspořádání v současnosti zpochybňováno hlavními revizionistickými silami – Ruskem v Evropě a Čínou ve východní Asii. Obě mocnosti staví těmto regionálním uspořádáním výzvy různého charakteru. Počínání Ruska je násilnější, Čína míří spíše na podstatu; Rusko operuje na geograficky omezenějším prostoru, Čína globálněji. Nicméně ona klíčová podobnost spočívá v tom, že v obou regionech byl mír a stabilita přicházející s ustanovením nezpochybnitelného řádu nahrazena klasickou rivalitou starého stylu, během které se revizionistické síly snaží rozšířit svoje vlivy, což vede k odporu sil chránících status quo.
  3. Austrálie je stejně jako Polsko silně vtažena do snah o udržení existujícího uspořádání ve svém regionu.
  4. V obou případech jsou klíčem k udržení existujícího řádu Spojené státy. Regionální uspořádání Evropy a východní Asie přímo závisí na síle a velení USA v rámci jejich obrany před revizionistickými mocnostmi. V obou regionech se také objevují zásadní pochybnosti ohledně ochoty a možností Američanů bránit status quo. V důsledku toho stojí jak Polsko, tak i Austrálie tváří v tvář zásadním otázkám týkajících se jejich strategické budoucnosti, které si ještě před nedávnem nemusely vůbec pokládat.
  5. Abych byl konkrétní, oba státy jsou v rámci obrany svého území v případě bezprostředního vojenského útoku přímo závislé na amerických silách. Žádný z obou států sice nečelí vysoce pravděpodobnému ohrožení přímým útokem, avšak uvědomují si, že eroze řádu statusu quo způsobí, že takový útok bude z dlouhodobého hlediska méně nepravděpodobný. Nejistota ohledně americké mocenské síly a jejich strategického rozhodování tak budí pochybnosti nejen ohledně stability regionálního uspořádání, ale i jejich vlastní a bezprostřední bezpečnosti.
  6. No a v neposlední řadě jak Polsko, tak i Austrálie pociťují hrozbu těchto strategických pochybností více než mnoho jejich sousedů. V případě Polska je to způsobeno geografickou pozicí – tento stát leží na první frontové linii rivality Ruska a Evropy ohledně opětovného rozšíření ruské sféry vlivu – a současně také svou bohatou a hořkou historickou zkušeností coby strategického operačního prostoru. V případě Austrálie se jedná spíše o záležitost identity než geografie – Austrálie se nachází daleko od Číny, ale panuje zde hluboké znepokojení při pomyšlení, že její vzrůst může znamenat konec západní dominance v Asii, o kterou Austrálie opírala svou bezpečnost a pocit odlišné západní identity již od časů britského osídlování v roce 1788.

Rozdíly jsou následující:

  1. Polsko představuje, navzdory dlouhému pobřeží Baltu, kvintesenci kontinentální mocnosti. Naproti tomu má Austrálie, v porovnání s ostatními zeměmi, výrazně mořské strategické prostředí, možná i nejvíce mořské ze všech států na světě, s výjimkou Nového Zélandu. To zcela zásadně a v mnoha ohledech ovlivňuje strategické slabiny obou zemí.
  2. Polsko má silné sousedy, od nichž můžeme očekávat alespoň v určitém stupni sdílení jeho strategických obav a cílů vůči Rusku. Tato skutečnost významně otevírá prostor pro polské zapojení do evropského, a potenciálně velmi silného, spojenectví, i kdyby se strategická angažovanost Spojených států zmenšovala a upadala. Ačkoli je americká role pro efektivitu a důvěryhodnost NATO stále klíčová, spojenectví „Německo bez Ameriky“, anebo dokonce pouze samotný „severní pakt“ skládající se z Německa, Francie, Belgie a Nizozemí by představoval velmi silnou protiváhu k ruským ambicím. V tomto ohledu je Austrálie, v případě ztráty podpory USA, odkázána mnohem více sama na sebe.

Teoreticky by se mohla dohodnout s jinými regionálními mocnostmi – Indií, Japonskem nebo Indonésií, ale už samotné geografické podmínky zapříčiňují, že je tu menší pravděpodobnost sdílení těmito rozptýlenými mocnostmi stejných zájmů a cílů jako Austrálie. Co víc, mnohem větší ekonomická síla Číny znamená, že kvůli podpoře jiného ohroženého státu nebude nikdo chtít riskovat své vztahy s Pekingem.

  1. Vztah Austrálie a Číny je ambivalentnější než ten mezi Polskem a Ruskem, protože pro Austrálii je Čína z ekonomického pohledu veledůležitá. Proto Australané berou tak neochotně na vědomí strategické výzvy, které před ně staví Čína, a současně jsou stále méně přesvědčeni o tom, že je správné podporovat americkou politiku vůči Číně, obzvláště po jejím výrazném zostření po roce 2017.

Na základě toho, čímž současně odpovídám na váš první dotaz, si myslím, že klíčová otázka nezní, jakou roli může daný stát odehrát při podpoře amerických operací vůči Rusku (v případě Polska) nebo vůči Číně (v případě Austrálie). Jde především o to, zda jsou USA ochotny a schopny efektivně uskutečnit podobné operace.

Vrátím se k tomu, až budu odpovídat na druhou otázku. Nyní bych chtěl ale upozornit na to, že význam Austrálie v tažení pro Číně by byl menší než význam Polska v bojích s Ruskem, protože Austrálie je od Číny vzdálená. Operace proti Číně nebo v blízkosti jejího pobřeží vyžadují lokalizaci základen mnohem blíže k cíli těchto operací, například na Filipínách. Musíme si uvědomit, že Austrálie byla historicky významná jako americká základna během bojů s Japonskem pouze proto, že Japonci již obsadili všechny ostatní důležité ostrovy západního Pacifiku. Kromě některých ponorkových operací Austrálie nikdy nebyla základnou pro akce namířené bezprostředně proti Japonsku, ale pouze proti japonský pozicím na jihozápadním Pacifiku.

Poslední část dotazu tedy zněla, zda se na základě podobností a rozdílů může Austrálie a Polsko učit jeden od druhého. Odpověděl bych: Samozřejmě, že ano!

Ve své poslední knize zmiňujete, že Američané bez větší publicity odstoupili od koncepce námořně-vzdušné války s Čínou. Nicméně potřeba zastavení Číny je stále aktuální. Z pohledu USA nemůže být Čína zastavena bez Austrálie (a několika dalších partnerů v oblasti Pacifiku a Indického oceánu). Ponechání Austrálie na holičkách by mohlo nastat pouze v případě, že se Američané vzdají svých zájmů v tomto regionu. Z polského úhlu pohledu je strategická šíře zájmů Spojených států dokonale viditelná, avšak spíše máme obavu, že USA zaměří svou pozornost na Pacifik na úkor Evropy než naopak. Berete v úvahu možnost, že se USA zcela stáhne na západní polokouli?

Tato otázka je jak pro Polsko, tak i Austrálii klíčová, protože se týká toho, zda se můžeme spolehnout na Spojené státy a postavit se výzvám, které Rusko a Čína staví vůči regionálnímu uspořádání v Evropě a Asii. To je zcela zásadní pro obě země. Pokud se na Ameriku můžeme spolehnout, měli bychom učinit vše co je v našich silách proto, abychom ji podporovali. Pokud ne, musíme důkladně zvážit, co můžeme udělat, abychom si zachovali naši bezpečnost i bez Spojených států.

Je těžké se k tomuto problému jednoznačně postavit. Mnoho z nás v Austrálii, a předpokládám, že rovněž v Polsku, má silnou vazbu ke Spojeným státům, vazbu k hodnotám a smyslu angažovanosti USA po celém světě a v našich regionech. Navíc jsme všichni uvykli věřit, že se po studené válce stala z Ameriky hypermocnost, která má navrch před potenciálními rivaly v každém odvětví. Pochybovat tak o síle a odhodlanosti Spojených států je jako opakovat antiamerické předsudky.

Je potřeba říct, že obraz USA jako hypermocnosti nebyl nikdy pravdivý. Podívejme se na vojenský rozměr. Konfrontace s takovými mocnostmi, jakými jsou Čína nebo Rusko, a co teprve jejich přemožení v přímém konfliktu a na jejich vlastním území, by pro USA představovalo skutečnou strategickou a finanční výzvu. S ohledem na Čínu se podobné myšlenky staly ještě abstraktnější, protože ta vytvořila ohromnou sílu na moři, na což Američané ještě nenalezli adekvátní operační odpověď. Nemyslím si také, že by Američané měli připravenou adekvátní operační reakci na ruskou agresi, například na pobaltské státy. Především mám na mysli to, že ti, co v Americe rozhodují, nemají důvod předpokládat rychlé a levné vítězství při regionálním konfliktu s Ruskem nebo Čínou. Ba naopak mohou očekávat dlouhou a velmi nákladnou válku s velmi nejistým výsledkem – a reálné riziko nukleární odvety.

Klíčová otázka tedy nakonec zní, zda jsou pro americké zájmy a cíle v Evropě a Asii – a především zachování dosavadního regionálního uspořádání zavedeného Spojenými státy – natolik důležité, aby si obhájili náklady a potenciální rizika spojené s jejich obranou během regionálního konfliktu. Dle mého názoru jsou tyto náklady a možné riziko natolik vysoké, že jejich akceptace bude pro Američany obhajitelná pouze v případě, že by soumrak americké dominance v těchto regionech představoval přímé ohrožení samotných Spojených států. To však již tak samozřejmé není. Proto si nemyslím, že by strategická angažovanost USA v kterémkoli z těchto regiónů byla tváří v tvář výzvám, které před nimi staví Rusko a Čína, tak silná.

Myslím si tedy, že stažení Spojených států na západní polokouli je celkem možné – považuji to dokonce za velmi pravděpodobné. Dělo by se tak i bez prezidenta Donalda Trumpa, ačkoli jeho prezidentský mandát činí tuto skutečnost ještě pravděpodobnější. Toto je podstata našich strategických dilemat.

Trochu mě překvapilo, když jsem se ve vaší knize dočetl, že čínskou expanzi do Evropy zastaví Rusko. Ačkoli je hlavním cílem čínské expanze region Indického oceánu a Pacifiku, její rostoucí přítomnost pozorujeme rovněž v Evropě. Čína nabízí infrastrukturu pro síť 5G za bezkonkurenční ceny, doslova vykupuje přístavy, pracuje s iniciativou Hedvábné stezky. Z pohledu z Evropy to nevypadá, že by se schylovalo k tomu, aby bylo Rusko schopné tyto aktivity zastavit. Vaše perspektiva rusko-čínských vztahů je pro nás velmi cenná. Jak byste ji tedy okomentoval? Jak je vnímáte v současnosti a co mají před sebou?

Je důležité rozlišit ekonomický dosah a ambice Číny na jedné straně, a její operační dosah a ambice na straně druhé. Čína má bezpochyby ambice budovat ve světe svou ekonomickou a technologickou nadvládu. Evropa coby největší ekonomický orgán světa pochopitelně představuje hlavní ambici těchto cílů. Co víc, osobně si myslím, že má Čína potenciál tyto ambice realizovat, ačkoli to záleží na mnoha faktorech. V rámci strategických možností to ovšem vypadá úplně jinak. Nepředpokládám, že by se Čína snažila operačně dominovat v Evropě, ani že by měla takovou schopnost. Strategická převaha nebo hegemonie vyžaduje evidentní schopnost projekce síly, tedy možnost donutit jiné státy plnit přání hegemona, pokud je to nezbytně nutné. Věřím, že je Čína schopna dosáhnout hegemonie ve východní Asii a na západním Pacifiku, na svém vlastním písečku, kde bude moci operovat poměrně blízko ke své mateřské základně a nebude konfrontována se silnými soupeři – což by ovšem vyžadovalo splnění předpokladu, že Japonsko nebude v nadcházejících dekádách skutečnou velmocí. Avšak myslím si, že Moskva bude mít navzdory všem svým slabinám sílu a odhodlání zastavit čínskou snahu rozšířit svou nadvládu na ruské území. A pokud se Pekingu nepodaří rozšířit svou strategickou hegemonii na oblast Ruska, nemůže pokračovat ani do Evropy.

A co se samotnou Evropou? Myslím, že jako celek má sama o sobě dostačující strategický význam – ekonomický, technologický i demografický – aby jednoduše znemožnila Číně (i Rusku) rozšířit jejich strategickou hegemonii na své území. Je však méně jasné, zda má politickou vůli, aby jako celek fungovala. Nicméně tváří v tvář tak velké výzvě, jakou by představovalo Rusko nebo Čína, by to dle mého názoru dokázala. Avšak onou Evropou nemyslím celou její část až k současným hranicím s Ruskem. Podívám-li se na to realisticky, může Evropa dojít k závěru, že nebude chtít bránit vše, co je na západ od ruských hranic před hegemonickými ambicemi Moskvy. Myslím, že klíčová otázka pro Evropu není, zda skončí pod čínskou nebo ruskou hegemonií jako celek, nýbrž které její části tento osud potká. Jak dalece na západ se Rusku podaří (nebo mu bude umožněno) rozšířit svou dominanci do současného evropského prostoru – jinými slovy kolik bastionů na východě Evropy skončí v ruské zóně vlivu, než se sama Evropa začne efektivně bránit. To je otázka pro velmi střídmou strategickou kalkulaci ze strany Evropy.

V porovnání s Evropou je Austrálie mnohem blíže Číně, je s ní rovněž silněji propojená ekonomicky. To usnadňuje hodnocení kladů a záporů bezprecedentního rozvoje čínské ekonomiky. Austrálie na příklad již rozhodla zakázat čínským firmám dodávat infrastrukturu pro 5G. Jak se obecně díváte na Čínu v Austrálii? Co byste poradil takovým zemím jako je Polsko – představuje Čína příležitost, nebo ohrožení?

Australané jsou v čínské otázce velmi dezorientovaní. Náš bývalý premiér Tony Abbott kdysi řekl kancléřce Merkelové, že vztah Austrálie a Číny je směsicí „strachu a hamižnosti“. Je tedy zároveň šancí i ohrožením. Vnímám ji současně jako klíč k naší ekonomické budoucnosti, stejně jako dosud největší výzvu pro regionální uspořádání řízené Spojenými státy, o které se vždy zcela absolutně opírala naše bezpečnost. Je zde ještě mnoho napětí, které náš vztah k Číně ovlivňuje.

Podívejme se nejprve na široký strategický aspekt. Většina obyvatel a politiků v Austrálii neustále doufá, že růst Číny dostane do pohybu i naši ekonomiku, zatímco Američané nějakým způsobem umocní své regionální vedení, a udrží tak tradiční pilíře naší bezpečnosti. Proto opakují: „Nemusíme vybírat mezi Čínou a Amerikou“. Ve skutečnosti ale růst Číny oslabuje americkou dominanci v Asii, a pokud tomu tak bude i nadále, dostane se Austrálie (na rozdíl od Polska, z již zmíněných důvodů) do čínské sféry vlivu, pod hegemonii Pekingu (nebo na hranici čínské a indické zóny vlivu). Strategické rozhodování Austrálie je tedy omezené. Zastavíme tento proces tím, že pomůžeme USA odrazit čínské snahy? Ekonomicky by to bylo velmi drahé a kdyby se navíc ukázalo, že Američané nemají dostatek síly ani vůle, aby pokořili Čínu na jejím vlastním hřišti, pak strategicky prakticky nemožné. Anebo se smíříme se skutečností, že budeme žít v Asii v čínském stínu a budeme spíš hledat způsob, jak na tom co nejvíce získat? Právě o tom je moje nová kniha.

Co se týká ekonomických otázek, tak Austrálie na růstu Číny neuvěřitelně vydělala, protože obě ekonomiky jsou komplementární, nikoli konkurenční. Nemáme příliš velký výrobní nebo technologický sektor, který by čelil čínské konkurenci, náš hlavní výrobní sektor navíc těžil z čínských poptávek. Nicméně v Evropě i v USA se objevují skutečné obavy, jakým způsobem může výroba a technologický sektor vytrvat v konkurenci s Čínou. Jednoduchá odpověď zní, že existují pouze dvě možnosti – protekcionizmus nebo větší konkurenceschopnost. Ideální by byla kombinace obou, ale obvykle se navzájem vylučují, protože protekcionizmus oslabuje konkurenceschopnost. Rozhodnutí o vyřazení čínských firem ze stavby struktur 5G přišlo od naší rozvědky, což nyní vyvolává určitý neklid. Jednak jsou nespokojení Číňané, jednak se zdá být jasné, že je čínská 5G síť lepší a levnější než konkurenční nabídky. Je to dokonalý příklad napětí mezi nutností s Čínou spolupracovat a naší obavou před jejími vlivy. Takto by se dal všeobecně charakterizovat mezinárodní postoj Austrálie.

V otázce jaderných zbraní jsme se během sedmi dekád přenesli z bipolárního světa a doktríny „Mutual Assured Destruction“ (Vzájemně zaručené zničení) do světa v přechodné fázi – se zminiaturizovanými taktickými bojovými hlavicemi a doktrínou „escalate to deescalate“. Zdá se, že se riziko použití jaderné zbraně zvýšilo, mění se to však v závislosti na tom, zda mají jadernou zbraň obě strany konfliktu nebo jen jedna. Myslíte si, že je jaderná zbraň v rukou zodpovědných zemí střední velikosti efektivní odstrašující nástroj? A co je ještě důležitější, myslíte si, že je možné, aby podobné země takovou zbraň získaly?

To je hodně složitý problém. Moje krátká odpověď má dvě části. Za prvé, jaderná zbraň sehrává klíčovou roli v rivalitě mocností USA vs. Rusko a USA vs. Čína. Riziko eskalace jakéhokoli konfliktu v rámci této rivality až k jaderné válce je dost vysoké a myslím si, že to oslabuje pozici Spojených států a posiluje jeho rivaly.

Za druhé, role široce chápaného jaderného odstrašování jako způsobu obrany amerických spojenců před jaderným vydíráním je dnes mnohem méně výrazná, než tomu bylo v období studené války, protože americká angažovanost pro bezpečnost spojenců je menší než tehdy. Je proto méně pravděpodobné, než tomu bylo v období studené války, že v případě jaderného útoku na svého spojence odpoví USA jadernou odvetou. Každá mocnost střední velikosti, která nevlastní jadernou zbraň, tak může být ohrožena jaderným vydíráním ze strany jaderného soupeře v budoucnu více než tomu bylo doposud. Zda to představuje dostatečně vysoké riziko, které středně velké mocnosti přiměje k rozvoji vlastních jaderných sil, je docela nejasné, protože náklady a rizika spojená s pořízením jaderné zbraně jsou velmi vysoká. Myslím ale, že v budoucnu bude stále více zemí debatovat o tomto kroku se stále větší odvahou, než tomu bylo doposud.

 

 

 

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme

200 Kč 500 Kč 1000 Kč