Africký deník Lucie Sulovské IV.

Jak fungují katolické sirotčince v Tanzánii, s čím jim tam Češi pomáhají a proč to nejlepší, co pro chudé Afričany můžeme udělat, je uzavřít hranice pro masovou migraci do Evropy? Dozvíte se v několika pokračováních v Africkém deníku Lucie Sulovské, která navštívila Tanzánii s charitativní organizací Ifakara, která pomáhá  katolické farnosti Mpanga.

Tuto základní školu postavili evropští misionáři ve třicátých letech a v šedesátých letech ji ukradla první tanzanská vláda. Zajímavé je, že znárodnili jen školu jako instituci, pozemek pod ní stále patří církvi, která by ji mohla dát klidně z pomsty zbourat, a nemohli by říct popel. Ale jsou to lidé křesťanského ducha. Ta bledě modrá věc uprostřed, tu nechali zbudovat po převzetí školy, to je držák na vlajku, dvůr za vojenské diktatury sloužil jako buzerplac, kde školáci zpívali hymnu a pochodovali. Junta tehdy znárodnila všechny školy a nemocnice v zemi s tím, že se stát musí postarat o své lidi. Samozřejmě to nedokázali udržovat, postupně to chátralo a upadalo a stát se toho začal zase zbavovat. Tento proces trvá v podstatě dodnes. Dá se říct, že cokoliv se podělá (často jsou to budovy evropské konstrukce a materiálu, které neumí/je příliš nákladné je opravovat), to vrátí církvi. Dnes je znovu legální pro církev i soukromníky budovat vlastní školy, které jsou obvykle kvalitnější než ty státní. Tato škola zatím stále patří státu, který ji dokonce opatřil novou střechou, jinak je to stav ze třicátých let, včetně interiérů, ty časem utrpěly více.

Máme se sebou gynekoložku, která teď pracuje ve zdejším středisku. Pacientek má mnoho, každý se chce nechat vyšetřit od bělochů. Místní ženy nejvíc trápí, že nemohou otěhotnět. Množství těhotenství naopak netrápí nikoho. Dnes definitivně vzala naděje paní, 39 let, jeden dvanáctiletý syn, neprůchodné oba vejcovody – naděje na otěhotnění s výjimkou IVF nula, ale stejně z ní léta tahali peníze za léčbu. A ona platila, protože jedno dítě…

 

Kondička místních je vůbec neuvěřitelná. Tohle je otec Dotto. Má doktorát z římské univerzity, mluví anglicky, italsky, francouzsky, arabsky a svahilsky. Je to typický jemný intelektuál, já vím, že to slovo na Západě prošlo nějakým vývojem, který mu dal takový nevábný potah, ale Dotto je politicky nekorektní (na to se v Africe vůbec nehraje, každý vám řekne, co si myslí, a občas jsou to překvapivá zjištění…) profesor islamistiky. Řekla bych, že tomu docela rozumí, studoval to přímo v Saúdské Arábii a léta vyučoval na univerzitě v Daru. Teď je tedy knězem tady v Mpanze, překládá nějaké věci z arabštiny a je to moc hodný člověk. Je mu 61 let, je naprosto vychrtlý a opravdu působí tak křehce až neduživě, že jsem se divila jeho předchozí kariéře u armády. Jeho otec byl voják a bojoval ve druhé světové válce ve spojeneckých jednotkách v Africe. Pak se vrátil do Tanzanie a v poměrně zralém věku se oženil se šestnáctiletou dívkou, sirotkem vychovaným jeptiškami. Měli sedm dětí, z toho dvakrát dvojčata, Dotto je z dvojčat a taky jako mladík začínal v armádě, pořád výborně střílí. Dnes ráno pracoval Dotto na stavbě místní střední školy St. Ida Mpanga Secondary school. Nevím, co potil, ale tohle všechno je pot.

Šla jsem na procházku kolem základní školy, jenže cvrčci měli zrovna přestávku. Oni mají pořád přestávku, protože jak je jich v jedné třídě sto, nemůžou je vypustit všechny naráz a musejí se prostřídat. Takže jednu třídu zahnali a druhá v ten samý moment vyběhla.

Všichni si chtějí sáhnout na muzungu. S brekem přede mnou zatím utíkali jen někteří malí dole ve vesnici. Totiž školy, zdravotní středisko a kostel jsou tady u nás na kopci a lidé bydlí pod kopcem. Včera jsem to šla a dneska půjdu zase, pro data do stánku, je to příšerná štreka, vytekly ze mě snad dva litry potu (a dvě giga zase vytekly za večer). Místní to chodí denně, dokonce i nejstarší lidé ve vesnici, kteří se opírají o nějaký masivní klacek namísto berle, sem chodí do kostela nebo na středisko, proto jsou všichni tak hubení a šlachovití.

Ale kdybyste viděli, jak je hezký, když děti po poledni vyběhnou a všichni společně běží domů a cestou si ještě hrají a postupně se z toho chumlu odlupují a mizí směrem ke svým příbytkům. Partička se zmenšuje a nakonec nezůstane nikdo. Mají super dětství.

V sobotu děti nemusely do školy a několik desítek si hrálo přímo u nás pod okny. Byli mezi nimi studenti místní internátní školy, kteří domů jezdí jen v červnu a v prosinci. Holky zpívaly a tančily na náboženské písně a kluci hráli fotbal. Na celodenní zábavu jim stačil dřevěný buben (holky) a něco, o čem jsem si původně myslela, že to kdysi byl míč, ale jsou to zmuchlané pytle v nějaké síťce (kluci).

Některé lidi by možná vyděsilo, kdyby měli 12 až 20 hodin cestovat druhou třídou něčeho, co se jmenuje Tanzanská a zambijská vlaková společnost. Já si ale na Tazaru, kromě toho, že víc stojí než jede, stěžovat nemůžu. Většinu vlaku tvoří vagóny třetí třídy, což jsou typické narvané dobytčáky. Druhá třída, kterou cestujeme my, je ale o dost lepší. Chodby, kupé, záchody (turek, ale z nerezu, no), umývárna, jídelní vůz, lehátka a deky, všechno je nové a čisté, v kupé se už dvakrát vytíralo, jídlo v jídeláku za ceny pomalu se přibližující evropským (litr mango džusu mě stál v přepočtu asi 40 korun), ale dobré a velké porce, všude funkční ventilace. Dokonce zásuvky v kupé! Wi-Fi tu bohužel není, ale je třeba si uvědomit, že tady má každý mobilní data za hubičku. Vagóny a trať jsou obojí čínské, což si Číňané nezapomněli označkovat rudými vlaječkami a nápisy China Aid na každém kroku, aby i ten největší trotl pochopil, díky komu jede (momentálně nejede).

Osazenstvo druhé třídy je už taky trochu jiné, poprvé jsme tu potkali jiné bělochy, než jsme my, konkrétně dva manžele, Němku a Rakušana, jinak jsou to domácí, ale střední třída, je to poznat i na oblečení, těžko se to vysvětluje, značkové věci mají všichni, to jsou obnošené hadry ze Západu, kvůli kterým místní švadleny nemají práci, bohatší lidé si spíš nechávají ručně šít šaty z látek. Ale mají dobré boty a ženy světlejší pleť od bělících krémů, upravené nehty a příčesky nebo paruky.

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme

200 Kč 500 Kč 1000 Kč