Africký deník Lucie Sulovské II.

Jak fungují katolické sirotčince v Tanzánii, s čím jim tam Češi pomáhají a proč to nejlepší, co pro chudé Afričany můžeme udělat, je uzavřít hranice pro masovou migraci do Evropy? Dozvíte se v několika pokračováních v Africkém deníku Lucie Sulovské, která navštívila Tanzánii s charitativní organizací Ifakara, která pomáhá  katolické farnosti Mpanga.

18.1.
Doktor Dario z místní nemocnice. Celá několik kilometrů rozlehlá oblast patří církvi, konkrétně řeholní kongregaci. Jsme uprostřed ničeho obklopeni horami a lesy, ze kterých se kouří, nádhernou divokou přírodou a úrodnou půdou, každá větvička v zemi hned obroste. Na cestě k nám je brána, kterou střeží placení hlídači s mačetami. Najmout si hlídače objektu se tady vyplatí skoro každému. Za branou je svět, kde se nezamyká, ani my nezamykáme. Sestry tu provozují úplně všechno, v sídle kongregace je dokonce malá pobočka státní banky, kde za přepážkou nesedí nikdo jiný než jeptiška.

Církev je ekonomický motor oblasti a dává práci mnoha místním, kteří pracují pro kongregaci ať už jako dělníci, zahradníci, kuchařky, vychovatelky, učitelé, správci… Něco se najde pro každého, třeba o krávy, které patří sirotčinci, se stará hluchoněmý chlapec. Vlastně je to tu jako u nás, než komunisti udělali onu většinou národa dodnes oceňovanou službu a církev obrali. Stát sem nedává nic, církev se živí ze svých zdrojů a z pomoci zahraničních dárců. Nemusí to být jen peníze, mí kolegové ze spolku Ifakara.cz, technicky založení chlapi ve středním věku, přijeli sirotčinci opravovat techniku. Takže vlastně píchnout ženským a dětem. Těm, kteří pomoc potřebují v první řadě.

Je tu i docela moderní církevní nemocnice, kam přijíždějící pacienti z širokého okolí, většinou na motorkách, na kolech a pěšky. Nemocnice je po rekonstrukci jako nová a s krásným parkem, její interiér je i na evropské poměry příjemný, dřevo a kámen, všudypřítomné svaté obrázky… Akorát je tam taky vedro, protože klimatizace tu prostě není. V nemocnici se dělá úplně všechno, hodně rodí a hodně umírá, protože lidé přicházejí často pozdě, když už se nedá nic dělat. „Většinou ještě zkusíme poslední pokus,“ říká Dario, „i když to třeba není úplně lege artis. Někdy to vyjde a život jim prodloužíme.“

Dario je příklad pracovitého a talentovaného člověka. Má devět sourozenců a nikdo z jeho rodiny nemá vzdělání. Vždy se dobře učil, přesto by sám musel se školou skončit, kdyby nedostal stipendium od charity, díky kterému mohl na střední školu a nakonec i na univerzitu. Dnes je všeobecným lékařem a žije v Mbingu s manželkou, která učí na střední škole. Mají jednoho syna. Starosti Dariovi dělají jeho sourozenci. Chtějí od něj peníze. Na školu pro své děti, léky zadarmo. Chodí za ním i do nemocnice. Dariovi nezbývá než je vyhazovat. Což je v místní kultuře považováno za psí chování. „To je důvod, proč tu nikdo nic nemá,“ myslí si Dario, „musel by se odstěhovat daleko.“

19.1.
Tato tabulka je hlavní motivační prostředek školství. Děti se podle výsledků v testu seřadí od nejlepšího po nejhoršího a tabulka se vycapí kam to jde, v tomto případě na nástěnku. Dělá se to na všech školách už od malých capartů a pro děti z druhého konce to musí být ohromně motivující…

Na druhou stranu, toto jsou závěrečné zkoušky na secondary school v Ifakaře. To znamená, že všechny děti si můžou pískat bez ohledu na to, jak si ve zkouškách vedly. Už patří k těm vzdělaným a mají rodiče, kteří za ně byli schopní a ochotní tolik let platit školné, uniformy, učebnice. To není vůbec málo. Ale víte jak to je, když člověk po něčem sahá, tak ho neúspěch bolí víc než toho, kdo se nikdy ani nepřiblížil.

V prvním sloupci je matematika, ve druhém jazyk, ve třetím součet, ve čtvrtém průměr. Maximum z předmětu je 100. A nakonec celkové umístění v rámci třídy. Školství v Tanzanii má stejný problém s matematikou jako to české. Až na několik velmi málo výjimek mají všechny děti výrazně horší výsledek z matematiky než z jazyka. Škola je to dívčí, možná u hochů by to nebylo tak markantní. Nejvíc je mi líto dívky, která jako jediná dosáhla plný počet z jazyka, ale z matematiky jen 50 a celkově se tak umístila až na 27. místě.

Za povšimnutí stojí i jména, škola je katolická, ale některé holky jsou muslimky (Asah, Fatuma, Nasra, Zainab, Rahma). A pak africký folklór dávat dětem jména podle vlastností, které by měly nést, jako Witness, Gladness, Fortunater… (Svědek, Radost, Štěstí…)

20.1.
Noc na nádraží v Mbingu a cesta z Mbingu do Mlimby. Ano, čekali jsme tam čtyři hodiny, ale zato s obrovským množstvím hmyzu a brouků, kteří nám nalezli i do kalhotek a mně lezou z batohu doteď, kdo z vás to má. Jinak na to, že Mbingu a Mlimba jsou dvě díry, kde mnoho lidí vidí bělochy poprvé v životě, tak i nádraží vypadají skoro stejně jako ve standardní české díře. Nechápu, kde se ten vlak zdržel, protože s námi jel naprosto plynule.

Byla to dobrá cesta, boží výhled a osazenstvo vlaku, to jsem si nedovolila fotit – už tak z nás byli dost vyjevení. Nemusíte se bát, pro africký venkov jste stále nadčlověkem. Vlaky tu jezdí celkem hezké. Ten náš byl normální lokálka, ale část party jela z Daru moderním vlakem. Železnice pořád funguje na trati Tanzania Zambia, tady se od koloniálních časů změnilo jen málo. Jestli vám přijde, že se na to zpoždění málo rozčiluju, tak už jsem si asi zvykla.

20.1.
Naše nové působiště Mpanga, asi šest set kilometrů od metropole Daru. Dílo misionářů, kteří sem někdy před sto lety přišli do ničeho jako velvyslanci velké civilizace, aby místním vštípili křesťanství a příbuzné návyky. Mnoho jich zemřelo, i tady v Mpanze, v předsíni máme pamětní tabuli sestry Raffaelly Gerbore, která zemřela pátého listopadu 1929 ve věku třiceti let. Misionáři v Mpanze postavili kostel, faru, školu, zdravotní středisko… Nejstarší lidé ve farnosti si je ještě pamatují, o to vřelejší k nám jsou. Dnes má Mpanga dva domácí kněze a jeden z nich se na studiích v Římě seznámil s naším knězem Honzou Kotíkem, který sem od té doby jezdí s partou pomáhat. I sestry tu jsou místní, tanzanské. Kostel je v neděli narvaný, ale to tady všude. Místní chodí na mši velmi hezky oblečení, starší muži po vzoru Britů dodnes nosí bílé košile s dlouhým rukávem a plátěné dlouhé kalhoty. Naprostý skanzen. To jsem vám ještě nenapsala, jak mě v Daru vyhodili z kostela, protože jsem měla kraťasy (ne mini)…. Malé děti se nás občas bojí, ale jinak jsme pro všechny velká událost. Když jsme sem jeli, všichni se po nás otáčeli a několik lidí se málem vybouralo z kola. Každý si s vámi chce podat ruku, ženy se před vámi ukloní, no co vám budu povídat, konečně někdo docenil naše kvality…

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme

200 Kč 500 Kč 1000 Kč